V Centru současného umění DOX vystavuje čtyřiadevadesátiletá Věra Nováková. Průřez tvorbou všestranné výtvarnice ukazuje vývoj výtvarného umění ve dvacátém století. Jak sama říká, maluje to, co žije. K jejím tématům patří totalitní režimy, manželství s výtvarníkem Pavlem Brázdou i pozitivní pohled do budoucnosti.
Písmena ji fascinují. Ráda s nimi pracuje, vytváří jimi příběhy. Jsou jedním z klíčových motivů její tvorby. Výstavu v centru DOX otevírá autoportrétem, který namalovala ve chvíli, kdy se rozhodovala mezi studiem bezpečné medicíny a nejisté malby – a vybrala si AVU.
Byl ale rok 1950 a jak sama říká, režimu se pro budování socialistického ráje nehodila. Školu musela opustit. Své emoce zachytila na plátně. Vyloučená z veřejného života byla od roku 1949 do listopadu 1989. Nesměla své obrazy prodávat ani vystavovat. Nerezignovala. Tvořila dál – reflektovala okolní svět.
„Já jsem jenom tou svou prací reagovala na to, co jsem žila – co mě trápilo, znepokojovalo, z čeho jsem měla radost. Byla jsem vlastně svobodná,“ říká Nováková. Střídala formy (realistické zobrazení, surrealismus i abstrakci) a pracovala s různými materiály. Stejný zůstal jenom humor a touha vyjádřit se. K Hitlerovi, Stalinovi, náboženství nebo manželství.
Novákové vzdávají hold další umělci
„Dalo by se možná s nadsázkou říct, že výstava ukazuje do určité míry dějiny dvacátého století na příkladu jedné autorky,“ popisuje kurátor výstavy Via vitae Otto M. Urban. Snaží se v ní ukázat příběh bohatého a hlubokého života, který je plný zvratů, hledání a naděje.
V závěrečné části výstavy vzdává Věře Novákové hold dvaadvacet českých umělců. Obraz tu má Viktor Pivovarov, sochu František Skála, báseň Jaromír Typlt.
