Když po deseti letech vydáváte nové album, riskujete tím, že si vás už nikdo nebude pamatovat. V případě tohoto smutného scénáře by ale nemohlo jít o Floexe. Jeho předešlá debutovka Pocustone se totiž viditelně zapsala do historie české elektronické hudby, tudíž další desku fanoušci uvítali s otevřenou náručí. Při jejím křtu v Paláci Akropolis se mohli utleskat k smrti.
„Future funk“ a „neo-noir“ – jak takové styly asi znějí? Odpověď přišla hned z kraje večera, kdy se na pódium neslyšně vkradla italská formace Musetta a spustila nebesky jemnou skladbu We Will Fade Out. Za zády zpěvačky Marinelly se na velkém plátně proháněly mraky, útržky z kreslených filmů nebo videoklipy samotné dvojice. Hlas frontmanky nevyzněl nijak signifikantně, během zádumčivé hodinky milánských hudebníků však publikum plně zabavil.
Na pódium žižkovského „paláce“ se snesl měsíc, vyrostla skála, mušle i nějaká ta flóra. Na ně se během Floexova setu promítaly nejrůznější obrazce či postavičky, takže se divák cítil jako v pohádce, kde se vše mění lusknutím prstů. Atmosféru doladily mimo jiné i kostýmy doprovodného ansámblu.
Tomáš Dvořák je sympatický kluk s brýlemi na gumičce. Skromný, vtipně roztržitý, avšak vcelku plachý. Na první pohled byste do něj asi sotva řekli, že to za svým „elektro pultíkem“ umí pěkně rozjet, a to navíc ještě v převleku za medvěda. Ne tedy, že by se na písně z alba Zorya dalo jakkoliv tančit. Floexova tvorba není rozjuchané techno, nýbrž rozvážná směsice roztodivných zvuků. Žánrově se dá jen těžce zařadit, přesto můžeme slyšet např. moderní jazz v kombinaci s elektronikou. Chvílemi se na vás bortí zdi a jindy se zase koupete v oceánu blaženého opojení.
Jednoduchá muzika? Ani náhodou. Floex počítá s náročným a zkušeným posluchačem, jenž nedá pouze na první dojem. Ve své hudbě se navíc snaží i o hlubší kontext. Tak třeba v případě desky Zorya jde o odlišné vnímání dne a noci. Jak by ne, ve slovanské mytologii totiž slovo Zorya symbolizuje bohyně Jitřenku a Večernici.
Po každé písni v publiku zažehla rozbuška a ozval se ohlušující potlesk s občasným hvízdáním. Diváci se Dvořáka nemohli nabažit a každý kousek uctili téměř nábožně. Nutno však podotknout, že pro toho, kdo slyšel Floexe naživo poprvé, nemusel být koncert až takovým trhákem. Tomáš se celý čas schovával za svými mašinkami v koutku, a tak se na place vlastně nic nedělo – kromě křestu, při němž znehodnotili novinku horkým čajem. Floex si zaslouží respekt, ale příště by to chtělo lépe dohlédnout na zábavu.
