Finalisté letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého se představují na společné výstavě v Národní galerii v Praze. Pětice umělců do pětatřiceti let ve svých dílech upozorňuje na současná témata a trhliny ve fungování společnosti. Nebojí se přitom být provokativní nebo překračovat tradiční mantinely.
Finalisté Chalupeckého ceny rozebírají tělo, společnost i umění, univerzální záplatu ale nemají
Finalisté Chalupeckého ceny 2018 na společné výstavě (zdroj: ČT24)
Finalisty letošního ročníku vybrala porota v lednu tohoto roku. Porotci na nominovaných umělcích a umělkyních ocenili, že si „vybudovali výjimečný estetický postoj, který zasazují do rozličných trhlin v naší čím dál uniformnější společnosti“.
„Letošní pětice finalistů se nepochybně soustředí na celospolečenské otázky, jejich tvorba ale není a ani nemá být jakousi univerzální záplatou, nýbrž je v mnoha ohledech naopak konfrontační a vyvolává – jak už to s uměním bývá – víc otázek než konečných odpovědí, právě tím, že otevírá nelehká, ale pro současnost důležitá témata, která nenabízejí jednoduchá řešení. To je dle mého názoru jedním z poslání umění,“ doplňuje vysvětlení poroty kurátorka výstavy Tereza Jindrová.
Například Alžběta Bačíková ve své instalaci zkoumá, jak otevírat současné umění specifickým skupinám publika. Umělkyni dlouhodobě zajímají audiovizuální média, její experimentální dokumentární portréty se přibližují až k hranému filmu. Ve Veletržním paláci „promítá“ projekt Setkání. Protagonisté snímků – nevidomá Terezie a neslyšící Mac – hledají způsob, jak společně řídit auto nebo tancovat. „K tomu, že někdo nevidí nebo neslyší, nepřistupujeme jako k překážce, ale naopak si zkusíme posouvat, co spolu mohou protagonisté dělat,“ podotýká Bačíková.
Způsoby zprostředkování umění veřejnosti, včetně specifických cílových skupin, jsou tématem i pro Kateřinu Olivovou. Ve finálové instalaci ho zkombinovala s dalšími svými oblíbenými tématy, k nimž patří feminismus, ženské otázky a rodičovství. Naprosto přirozeným prostředkem vyjádření je pro Olivovou nahota, své tělo vnímá jako umělecký materiál. Ve Veletržním paláci vyvěsila svůj akt v nadživotní velikosti, ukazuje také video, v němž se obnažená prochází stálou expozicí a reaguje na vystavená díla. Její tělo inspirovalo i vybavení dětského koutku. Na výstavě iniciovala hlídání dětí, aby si rodiče mohli v klidu prohlédnout tvorbu finalistů.
Své vlastní tělo využívá v tvorbě i Tomáš Kajánek. Při performancích ho vystavuje náročnému fyzickému výkonu, či dokonce fyzickému ohrožení. Jako formu uměleckého vyjádření volí často i médium fotografie a videa. V Národní galerii se rozhodl vystavit dvě videa z kanálu YouTube, která sám nevytvořil – první z loňského července zachycuje v přímém přenosu tragickou dopravní nehodu dvou dívek, druhé je apokalyptickou koláží, která má apelovat na ukončení násilí ve světě.
Neoslovilo ale zdaleka tolik lidí jako náhodně pořízené video z autonehody, které se stalo virálem. Společné ale mají téma smrti či destrukce a obě ukazují na paradox související s neustálým přísunem násilných obrazů. Na jednu stranu se lidé naučili držet si od nich odstup, na druhou stranu taková „netečnost“ může být vnímána jako etický problém.
Lukáš Hofmann
Lukáš Hofmann vytvořil zkoumavou instalaci, jejímž prostřednictvím ohmatává svět kolem sebe. Lezecká stěna, skleněné objekty i socha od Matyáše Brauna jsou ukryté ve stavebních sítích a návštěvník je prochází s 3D brýlemi na očích. Nesourodé věci mají svůj záměr. „Individualita nebo snaha o komunitu, úzkosti i naděje, virtualita i fyzikalita – to, jak se všechny tyhle termíny a pocity v dnešním světě silnou měrou synchronizují a spojují dohromady,“ vysvětlil Hofmann, co by chtěl svou tvorbou postihnout.
„Volím jednoduchý, až dětský jazyk a snažím se přetvářet skutečnost, tak aby se mi v ní líbilo žít,“ vysvětluje svůj umělecký přístup pátá finalistka Adéla Součková. V Národní galerii postavila intimní prostor připomínající jurtu. Návštěvníci v ní mohou rozjímat nad tím, jak vznikají myšlenky, názory a postoje.
A to konfrontací s tradicí v podobě modrotisku, modelování hliněných figurek a především lidových písní. Adéla Součková přitom nezastírá, že má k folkloru rozporuplný vztah: na jedné straně „lidovky“ vnímá jako součást národní identity, na druhou stranu jsou podle ní mnohdy nezdravě fatalistické, sexistické a rasistické.
Adéla Součková
Křehké nástroje z Rumunska
Výstavu finalistů doplňuje opět i zahraniční host. Letos jím je rumunská umělkyně a choreografka Alexandra Pirici. Do 25. listopadu každý den odpoledne představuje ve Veletržním paláci svou performanci nazvanou Křehké nástroje. Společně se skupinou dalších performerů svými těly sehrávají sérii významných historických okamžiků. Třeba popravu rumunského prezidenta Ceausesca nebo proslov Alexandra Dubčeka z období pražského jara.
Díla finalistů budou ve Veletržním paláci k vidění déle – až do 6. ledna. Jméno letošního laureáta bude známo před ukončením výstavy. Porota vítěze oznámí 17. prosince v přímém přenosu na ČT art.