Praha - Dobrými úmysly filmařů je dlážděna cesta do divákova očistce. A záměr hraného debutu režiséra Jána Nováka byl dokonce bohulibý – natočit film, který by atraktivním thrillerovým/hororovým ztvárněním zprostředkoval nedávnými dějinami nedotčené mládeži režim 50. let. Aby teenageři věděli a nezapomněli. Novákův Klíček mohl být podnětem k dialogu, píchnutím do vosího hnízda, součástí hodin dějepisu. Ale není. Víc leknutí i poučení si děcka odnesou z Harryho Pottera. Bohužel.
Na myšlenku natočit film o krutém zacházení s politickými vězni v 50. letech přišel Novák při práci na cyklu Příběhy železné opony. Inspirací pro něho bylo neútěšné prostředí dnes opuštěné a chátrající věznice v Uherském Hradišti a vyprávění těch, kteří zde byli vyslýcháni. Novák je sice dokumentarista, ale prozíravě odhadl, že mladí (rozuměj s nulovou zkušeností s komunistickým režimem) lidé, které chtěl hlavně oslovit, kvůli dokumentu kapesné utrácet nebudou. Rozhodl se proto nakapat hořkou medicínu na kostku cukru a poučení osladit hororovými prvky. Výsledkem je naviják, který nikdo nespolkne.
Kdo to tady straší
Hlavními hrdiny je mladý pár. Dominika (Petra Vlčková) je tak trochu naivní, romantické děvče, Kuba (Tomáš Šulaj) frajírek, jehož nejbližší životní metou je dostat Dominiku do horizontální polohy. Příležitost by i byla, vhodné místo ale není. Pak ale jednou po dalším neúspěšném pokusu Jakub se zoufalým „U nás to nejde, u vás to nejde, tak kde?!“ kopne do železných vrat bývalého vězení a ta mu nečekaně odpoví, když se otevřou. Dominice se do strašidelného příšeří v podivném domě dvakrát nechce – stmívá se a blíží se bouřka, ale jde, protože chce být s Kubou.
Pomilují se v kapli po naprosto neuvěřitelném rozhovoru, který by vyškrtla z románku i Lenka Lanczová – D (rozechvěle): Vezmeš si mě? J (frajersky): Úplně? D (s obavami): A nevadí ti, že jsem ještě to… J (nad věcí): To přece není hřích. Šulaj dostal Thálii bezpochyby zaslouženě, ale na plátně působí jeho herectví tak křečovitě, jako by byl naškrobený. Petra na tom není o mnoho lépe. Zvláště nepřirození jsou ve vyhrocených scénách, které mají být dramatické, což kýžený efekt úspěšně přizabíjí. Bohužel pro Šulaje jich scénář víc přisoudil Kubovi, Dominika většinu času proleží v bezvědomí.
Dalším hřebíkem do rakve jsou už zmíněné toporné dialogy a především příběh samotný. Naši hrdinové se po sbližovací chvilce chtějí co nejrychleji vypařit, ale vchodové dveře jsou zamčené. A pak se začnou dít věci, natočené tak, že by prošly i jako strašení v televizní pohádce – nejprve slyší kroky, pak zahlédnou bachaře, jejichž postavy mají jen mlhavě éterickou konzistenci. Postupně se ale stále více zhmotňují, místnosti se samy od sebe zařizují, a když se na stěnu přilípne obraz prezidenta, jsou Kuba s Dominikou v pasti.
Dobrého ve špatném je jako šafránu
Následují nekonečné výslechy, Kubův návrat do současnosti a závěrečné dvouvteřinové setkání s o šedesát let starší Dominikou, která v minulosti uvízla. I přes svou krátkost (nebo možná proto) jedna z nejpovedenějších scén filmu, nejspíš i z toho důvodu, že se v ní mlčí (nebo že to končí?). Zablýsknutím na lepší časy je i jiná scéna ze současnosti, v níž zazní přesahová věta o jednom z vyšetřovatelů: „Felix Koníček? To byl můj soused, takový milý starší pán…“
Za kladné povšimnutí, minimálně ve srovnání s ostatními hereckými výkony, určitě stojí Jan Přeučil (hraje právě Koníčka, jehož předobrazem měl být údajně Alois Grebeníček, otec Miroslava Grebeníčka), kterého k přijetí role vedla osobní zkušenost – jeho otec byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí, nakonec si odseděl „jen“ patnáct let. A především Norbert Lichý, jenž si slizkého bídáka, i když zdaleka ne tak negativního, vystřihl nedávno i v Proměnách Tomáše Řehořka. Jinak, pokud jde o povedené věci, tře Klíček bídu s nouzí.
70 minut bez napětí, poučení i myšlenky
Základním kamenem úrazu celého příběhu je jeho mělkost. Spouštěčem cesty do minulosti je zřejmě Dominičina ztráta nevinnosti, navíc v kapli, tedy na místě pro něco takového ne zcela vkusném. Jízdenkou pro Kubovu cestu zpátky do současnosti je pak rada jeho spoluvězně, kněze (Stanislav Zindulka), která pravděpodobně má co do činění s vírou, respektive Bohem. Tyto silné momenty ale vyznívají ve filmu zcela hluše a pochybuji, že by se při nich tržní společností zkažené teenagerovské srdce byť jen trochu zachvělo.
Divák vůbec nemá šanci vytvořit si k postavám nějaký vztah. O Jakuba s Dominikou se nemůže ani bát, protože za každým rachocením hromu je téměř vidět kulisák s plechem. K vězňům (například Dominičinu spoluvězenkyni v cele si záhrala Eva Hrušková) se nepojí vůbec žádný příběh – nevíme, kdo jsou ani proč tam jsou.
Selhává zamýšlený záměr filmu – poučit. Jedinou spojitostí s režimem 50. let je dobové oblečení a dvě věty pamětnice před věznicí v rozhovoru s jakousi reportérkou. Ano, výslechy jsou brutální, situace vězňů bezvýchodná, ale naprosto chybí jakýkoli kontext. O smutném úseku historie se nedozvíme vůbec nic.
Zajímalo by mě, jak Novákův film vnímají bývalí političtí vězni (ve filmu se v drobných rolích také mihnou), kteří všechny ty hrůzy zažili doslova na vlastní kůži. Zda mají dojem, že režisér (a spoluator scénáře v jedné osobě) našel ten správný klíček ke sdělení jejich nesdělitelné zkušenosti. Třeba o tom Ján Novák natočí svůj další film. Dokumentární.
Klíček - v kinech: od 14. 8.; režie: Ján Novák; scénář: Ján Novák a Šárka Horáková; kamera: Patrik Hoznauer; hrají: Tomáš Šulaj, Petra Vlčková, Jan Přeučil, Norbert Lichý, Eva Hrušková, Stanislav Zindulka, René Pelán, Josef Kubáník.
