Umění je přirozenou součástí života, kterého se není třeba bát, tvrdí Krištof Kintera. Čtyřiačtyřicetiletý umělec se ho rozhodně nebojí, stejně jako institucí, které umění vystavují. Podle svých slov je rád vyvětrá. Své vstupy do galerií i veřejného prostoru se rozhodl přiblížit i v autorské monografii Fatal Banal.
Kintera vystudoval pražskou AVU v ateliéru Milana Knížáka, třikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ve veřejném prostoru vzbudil pozornost třeba svou „lampou pro sebevrahy“ pod Nuselským mostem.
Jako umělec opakovaně testoval odolnost diváků i výstavních síní. Když totiž vstoupí do nějaké kamenné galerie, má tendenci ji začít bořit. „Mé větší výstavy, jako byly ty v Rudolfinu a v pražské městské knihovně, jsou reakcí na povahu těchto institucí,“ vysvětluje. „Musím přijít s něčím, co to prostředí přetaví, razantním gestem vytvořit novou atmosféru. Dá se říci, že s institucí pracuju jako se sochou – sociálně. Měním paradigma, chování lidí, kustodů, vyvětrám tam. To mě doposud bavilo.“
V oblibě má Kintera kinetické sochy. Ve své tvorbě využívá všelijaké mechanismy, strojky a elektroniku – a galerie tak boří i pohybem a zvukem. Na výstavě Výsledky analýzy v pražské městské knihovně v roce 2012 musel částečně vyřadit z provozu sochu Revolution. Postava chlapečka vytrvale bušícího hlavou do zdi rušila pracovníky i návštěvníky knihovny.
Pro loňskou výstavu Nervous Trees v Rudolfinu zase vytvořil pyramidu z osmdesáti praček, z nichž některé nepřetržitě praly. Tato expozice, přístupná zdarma, se stala návštěvnicky nejúspěšnější českou výstavou za poslední čtyři roky. Prohlédlo si ji přes 161 tisíc lidí.
Krištof Kintera tak ve svých 44 letech zažívá úspěch, který jeho samého zaskočil. Monografie Fatal Banal ukazuje cestu, která k němu vedla. Autorem koncepce primárně obrazové knihy je sám umělec, doprovodný text napsal teoretik umění Ondřej Chrobák. „Chtěl jsem udělat knihu, která ukazuje ten můj čurbes ne v expozici bílé galerie, ale příběh dělání, hnětení hmoty a výskytu v různých situacích,“ popisuje Kintera, co čtenáři najdou na 760 stranách jeho knihy.
Rozhovor s Krištofem Kinterou
Pozná ve vašem ateliéru laik, co jsou už hotové věci a co je jenom připravený materiál?
Kolikrát to nepoznám ani já. Považuju hmotu za látku, ze které skládám poezii umění, takže cokoli má potenciál. Klidně i váš notebook můžeme nechat zreznout, provrtat a bude z něj celkem zajímavé dílo.
„Kdyby svět byl podle mě, tak je všechno v pohodě“ – tato věta je napsána na jedné stránce v knize. Jaký by to tedy byl svět?
Schválně se snažím věci banalizovat. Tahle věta je exemplárním vysvětlením, proč se knížka jmenuje Fatal Banal. Je to vlastně strašně hloupé tvrzení, zároveň ale vyjadřuje obrovskou touhu, aby věci byly lepší, aby na světě nebylo zlo, aby nebyly války, zkrátka tyhle naivní, a přesto strašně důležité věci.
Když se přijde na vaši výstavu 161 tisíc lidí podívat se na rozbité pračky, tak člověka možná napadne hláška z filmu Pelíšky: A přitom taková blbost. Jak si takové vnímání berete?
Je mou výsostnou ctí dělat právě blbosti a dostávat do nich důležité myšlenkové podloží. Těší mě to být v roli člověka, který dělá „blbosti“, které ale mají hlubší smysl.
Jak dobře se dá uživit uměním? Musí se umění prodávat?
Samozřejmě že nemusí. Umění je tu i od toho, aby vytvářelo nějaké šifrování, nějaký odraz světa. Na druhou stranu jsou lidé, kteří v umění spatřují hodnoty a nějakým způsobem si ho chtějí přivlastňovat, míti ho, ale zároveň tím i stvrzovat důležitost té věci. Takže sběratelé a lidé, kteří umění milují a obklopují se jím, jsou důležití pro umělce, aby jim dávali šanci žít a mít na barvy, na lepidla a na beton.
Právě výstava v Rudolfinu byla zdarma. Mělo to podle vás vliv na to, že přišlo tolik lidí?
Určitě to jde ruku v ruce, ale chtěl bych podotknout, že bych si strašně přál, aby u nás galerie zdarma byly, protože by to mělo obrovský společenský dosah a strašně bychom na tom mentálně jako společnost vydělali. Lidé by se přestali bát umění a začali ho brát do svého zorného pole.
Zavírá se monografií Fatal Banal nějaká etapa vaší umělecké tvorby? Cítíte to tak?
Že bych to nějak dramaticky rozděloval, to úplně ne. Ale je fakt, že ta kniha pro mě určitým způsobem uzavírá nějakých dvacet let činění, nicméně hodlám pokračovat dál, ovšem co to bude, to nevím ani já.
