Z basy právě propuštěný drsňák, naivka, která by mu ráda dala, ale nechce si zadat, vzpurní lemplové z 10.B a uloupené prachy, pohřbené pod školní tělocvičnou. Jak s tímhle naložit? Třeba tak, že z drsňáka se stane nedopatřením učitel, naivka se konečně odváže, hajzlíci z 10.B prohlédnou a stanou se lepšími a k prachům je třeba se prokopat. Všechno je to zalykavé, obehrané a nesčetněkrát viděné klišé, které je ale kupodivu funkční a vcelku stravitelné.
Současná německá filmová veselohra, která navíc tematicky evokuje laxativní reminiscence na americké teenagerovské výpotky ze střední, vzbuzuje apriorní nedůvěru a dávivý pocit. Tentokrát ale na takovéhle pocity zapomeňte, byť žánrová spřízněnost je zde zřejmá. Ne, že by předvedené nebylo v zásadě blbé, povrchní, prvoplánovitě didaktické a po první čtvrthodině neomylně předpověditelné. Ale je to svým způsobem čisté, svižné, neurážející, vtipné a docela příjemně koukatelné. V Německu láme Fakjů pane učiteli divácké rekordy (přes šest milionů diváků) a vyvolává spíše vzpomínky na to lepší, co bylo ve středoškolském tematickém portfoliu natočeno.
Kantoři vs. studenti, v(d)ěční protagonisté filmových příběhů
Obzvlášť když si jdou buď vážně, nebo legračně po krku. Rádi se na ně díváme, neboť jsou nám zvláštním způsobem blízcí. Zažívají totiž mnohé z toho, co jsme kdysi prožívali ve školních lavicích i my. V české kinematografii rámují tuhle tematiku na jedné straně známé a klasické „školní“ opusy Maca Friče (Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše) na druhé straně pak Svěrákovo laskavé retro Obecná škola.
Dramaturgické schéma školních opusů funguje stejně nezpochybnitelně jako Pythagorova věta. Výchozím bodem bývá zpravidla agresivní třída prudících lemplů, kteří se nechtějí učit, na níž tvrdě (ale někdy i mazaně a po dobrém, případně kombinací obého) nastoupí svérázný učitel, který je v zásadě chápe, ale nehodlá je nechat dál takhle hnípat. Nebo jen cítí potřebu dát jasně najevo (tak jako ve Fakjů), kdo tomuhle stádu velí.
A tak si v tomto kontextu připomeňme třeba černého učitele Sidneyho Poitiera, jenž sváděl v britském dramatu Panu učiteli s láskou tvrdý boj se svojí třídou, která se ho rozhodla zlikvidovat. Zřejmě už zapomněl, jak před časem dával zabrat svému učiteli Glennu Fordovi v Džungli před tabulí. Anebo Michelle Pfeifferovou, která se v Nebezpečných myšlenkách rozhodla rozdat si to s rebely na Parkmontské střední, Antonia Banderase, jenž ovládl černošskou střední ve stylu Tančím, abych žil, Edwarda Jamese Olmose, bojujícího pod sloganem Ukaž, co umíš proti všemu, co činilo z losangeleské Garfieldovy střední školy bezvýchodný životní pasťák, či bytostného idealistu Conracka alias Jona Voighta, který chtěl dát alespoň nějakou šanci ztraceným černošským žákům.
Žáci jsou v těchto spektáklech (zpravidla) v těžké opozici a učitelé oscilují mezi drsnou až neakceptovatelnou polohou bytostné čúzy Cameron Diazové ve Zkažené úče a pozicí charismatických kantorských polobohů typu Petera O'Toolea alias Arthura Chippinga ve Sbohem, pane profesore!, Robina Williamse ve Společnosti mrtvých básníků nebo Richarda Dreyfusse v Opusu pana Hollanda. No a drsný hezoun Zeki, jehož se v téhle německé Fakjů taškařici ze střední budou snažit vyfakovat debilní studenti, kteří neví, do čeho jdou, je někde uprostřed.
„Kdo mě bude štvát, tomu dám kouli!“
Právě ho pustili z krimu, kde sice chodil do školy, ale hlavně proto, že tam bylo kakao zadara, a teď si chce vyzvednout prachy z poslední rány, které ale jeho vypatlaná přítelkyně zakopala na staveništi, kde nyní stojí školní tělocvična. Ale pořád na tom byl lépe nežli Jean Gabin ve Svatém roku (a své posledním roli), za jehož poctivě uloupené prachy byl postaven kostel. neboť byly nalezeny při kopání jeho základů. Tady má ovšem Zeki ještě šanci a hodlá ji nekompromisně využít. Jenomže místo fleku školníka, otevírajícího slušnou šanci prokopat s k prachům přes kotelnu, dostal místo pomocného učitele. A na záda mu začne dýchat divoká smečka z profláklé 10.B (jejíž třídní právě vyskočila z okna) a také naivní a čistá kolegyně Lisi, kvůli které se bude chtít stát lepším, což zatím naštěstí netuší.
A tak přes den krotí vzpurnou partu studentů, v noci se prokopává ke svému lupu a průběžně začíná mít divný pocit, že ho ulice, špatní kámoši a kráva třídní ze základky připravili o šťastné dětství. V reálném životě by tohle nemohlo skončit dobře! Ale v německém školním vejvaru ze střední, kde se neposlušnost studentů trestá paintballovým kvérem, přepisuje Shakespeare, aby byl více sexy a cool, a pořádají husté exkurze, jejichž objektem je zvracející smažka na štrozoku nebo zkrachovalá bába na podpoře (protože se špatně učila), je docela pravděpodobné, že se na konec dočkáme výchovného happy endu.
„Film, co není na DVD, je blbej film“
Pod německým komediálním projektem Fakjů pane učiteli, jehož název může v leckom vzbuzovat dojem, že film je horší, nežli ve skutečnosti je, figuruje jméno režiséra a scenáristy Bory Dagtekina, který po televizních (vesměs seriálových) rozcvičkách, debutoval před dvěma roky celovečerákem Turecky snadno a rychle. Tehdy, v roce 2012, to byl nejúspěšnějí německý film roku a obdobně režisér zabodoval tentokrát.
I nyní (stejně jako tehdy) mu přitom vydatně pomáhal charismatický testosteron Elyas M'Barek v ústřední roli (ne)napravitelného kriminálníka, jehož rakousko-tuniské geny bodují zejména u holčičí části publika. Tohle je především jeho film, který rozhodně, elegantně a nekompromisně táhne do očekávaného finále, zatímco ostatní, včetně populární německé hvězdy Karoliny Herfurthové (Holky to chtěj taky, Parfém: Příběh vraha), spíše jen snaživě přicmrndávají.
Všem dohromady to ale docela dobře šlape, což je nepochybně zásluha neodbytého scénáře, jenž v daném žánru rozhodně není samozřejmostí a činí z Fakjů přece jen něco lepšího, nežli jsou standardní americké výplachy z daného provařeného prostředí. Je to způsobeno tím, že drží pohromadě, má poměrně hodně zábavných nápadů, většina figur tu má své jasně vymezené místo, hláškuje tak, jak jí zobák narostl, a celé to není založeno, tak jak bývá v tomhle formátu zvykem, na tom, že se tu střídavě hlavně chlastá, fetuje, souloží, zvrací a exhibuje.
Výsledkem je stejně nekorektní jako zábavná, oddychová a pohodová žánrovka, ve které je všechno tak, jak má být. On je správný a okouzlující drsňák, ona správně podmanivá pipka a studenti (hlavně ti z 10.B) správná pakáž. Důležité ale je, že všichni mají tendenci se ze svých slabostí a průšvihů nějak vymotat a stát se lepšími, což je sice nechutně didaktické, ale v zásadě správné a žádoucí. Český dabing tentokrát neuráží, spíše nastoluje otázku, proč byl v tomto případě vůbec zvolen?
Tahle komedie made in Germany odsejpá a není úplně blbá jak mnozí, včetně mně (sebekriticky přiznávám), a priori čekali. Je prostě o tom, jak protřelý recidivista ke štěstí a nápravě přišel a ostatní se s ním v tomto duchu tak nějak svezli. A to je vlastně dobře. A navíc se tu někde v druhém plánu vznáší otázka, zdali by jeho drsné výchovné metody nebyly někdy i docela na místě.
FACK JU GÖHTE / FAKJŮ PANE UČITELI. Režie a scénář: Bora Dagtekin. Kamera: Christof Wahl. Hudba: Beckmann, Djorkaeff, Beatzarre. Hrají: Elyas M'Barek (Zeki Müller), Karoline Herfuthová (Lisi Schnabelstedtová), Katja Riemannová (Gudrun Gersterová), Jana Pallaskeová (Charlie), Alwara Höfelsová (Caro), Jella Haaseová (Chantal). V kinech od 28. srpna 2014.
