Výběr z všemožných nahrávek, které violoncelistka a zpěvačka Dorota Barová pořídila s různými hudebníky, nyní vychází na albu feat. Prozrazuje, jak otevřenou a přizpůsobivou umělkyní Barová byla a je.
Dorota Barová se ohlíží zpět, jde však stále kupředu
Když se někdy v roce 2000 objevilo na naší scéně nové jméno Tara Fuki, mnozí byli ze spojení dvou dívčích hlasů a dvou violoncell trochu zaskočeni – něco takového zde totiž předtím nebylo. Pro Dorotu Barovou, jež Tara Fuki společně s Andreou Kostankiewicz tvořila, to ovšem úplný začátek hudební dráhy nebyl, absolventka ostravské konzervatoře již předtím působila v jiných souborech.
Pro Barovou jakožto zpěvačku, a je to také krásně slyšet z předkládaného výběru, je charakteristická výrazná lyričnost, někdy až zadumanost či zasněnost projevu, potlačená expresivnost – což neznamená, že by její projev byl nějaký vybledlý, unylý, nemastný neslaný. Naopak, energie je skryta pod povrchem a vyšlehne jen místy, o to však důrazněji. Ruku v ruce s jejím zpěvem pak jde její hra na violoncello, někdy jej používá spíše jako kytaru, kdy vybrnkává melodii. Díky již zmíněné otevřenosti a flexibilitě je Barová vyhledávaná jako host různých zdánlivě odlišných projektů – na svá alba ji tak pozvali například jazzový Vertigo Quintet nebo Jaromír Honzák Quintet, Lenka Dusilová, či naopak odvázaní Frufru nebo funkový Chorchestr a písničkářské Květy.
Snad aby zdůraznila svou „domovskou“ kapelu, vybrala Barová jako první a poslední písničku právě nahrávky Tara Fuki, vybírání to ale jistě nebylo snadné. Úvodní Sens je, podobně jako většina jejích písní, zpíván polsky – to je další Barové specialita, ale proč ne, ostatně pochází z Třince a měkká polština jejímu sametovému hlasu vyloženě sluší. Perkuse tvoří citlivý spodek proplétajícím se hlasům i violoncellům, které se vzájemně střídavě doprovázejí.
Následující snímek je z loňského alba Baromantika Lenky Dusilové a jistě není náhodou, že se právě tyto dvě výrazné osobnosti setkaly. Jak Dusilová, tak Barová zde jen zpívají, za doprovodu klavíru a sampleru Beaty Hlavenkové, jejich hlasy tvoří rytmický podklad, zároveň se rozvíjejí v jakési parafrázi lidové písně, ovšem velice svébytné – a to nejen díky použití sampleru. Jistě zajímavé je spojení s kytaristou Josefem Ostřanským v projektu Kuzmich Orchestra, jehož střídmá hra v písni Succubus jen umocňuje Bářin zpěv. S dalším kytaristou, René Pařezem, tvoří Barová projekt Baterky, od něj zde slyšíme lyrickou píseň W środku serca, kytarový part pak upomíná na citlivou hru jazzového kytaristy Billa Frisella.
Proč tedy v této souvislosti nezmínit i spolupráce s jazzovými projekty – s Vertigo Quintetem se Dorota Barová podílela na více albech, zde uvedená Nieraz je opět spíše jemnější balada. Hi!, již nahrála s kapelou Jaromír Honzák Quintet, stojí především na figuře klarinetu, k níž se přidávají oba „hlasy“ Tara Fuki, jednotlivé party se pak proplétají v kruhu.
Těžko uvádět všechny nahrávky, za zmínku jistě stojí píseň Mezi polévkou a hlavním jídlem z Burianova projektu Dívčí válka či jímavá Chviľočku strach se slovenským textem na makedonskou lidovou melodii, jak ji nazpívala s kapelou Dura & Blues Club nebo spíše elektronický projekt River. A to si ještě dalších pět skladeb můžete stáhnout z webové stránky alba.
Jak již bylo řečeno, Dorota Barová je nejen přizpůsobivou osobností, zároveň – a to je důležité zdůraznit a z celé výborné kompilace je to krásně cítit – osobností, jež má jasno, pokud jde o vlastní směřování. Nejen to z ní činí jednu z nejvýraznějších postav naší nezávislé scény.
