Divadelní soubor Continuo se speciálním letním projektům věnuje již pětadvacet let. Spadají do takzvaného site-specific umění. Letošní představení tradičně mezinárodní tým pod vedením režiséra Pavla Štourače nazval Pokoje a věnuje se v něm zcela aktuální situaci covidové izolace.
Divadlo Continuo ve svých Pokojích nic neskrývá
Letní projekty Continua lze označit za typické site-specific, tedy dílo vzniklé na míru určitému místu a prostředí, přičemž vychází z charakteristik místem předem daných, zároveň ale ono místo a prostředí zpětně ovlivňuje a proměňuje.
V případě divadla to znamená především vystoupit z klasického divadelního prostoru, opustit komfortní zónu a hrát v „nedivadelním“ prostředí. Přesně jako to provozoval například slavný dánský soubor Odin Teatret, který své produkce připravoval mimo jiné v brazilských favelách, tedy nebezpečných slumech, kam se bála vstoupit i policie, nebo mezi bojovnými amazonskými indiány.
Jak řekl v roce 2000 pro dokument Alternativní kultura režisér a umělecký vedoucí Odin Teatretu Eugenio Barba: „Byli jsme mezi Romy, skoro v koncentračních táborech, v táborech pro uprchlíky, ve velkých městech, ve čtvrtích, kde žijí pouze zahraniční dělníci a ve čtvrtích, kde bydlí pouze buržoové.“ Divadlo tak musí na nové prostředí reagovat, respektovat je a sžít se s ním, jinak nedojde k tomu nejzákladnějšímu – ke komunikaci.
Pokoje (Divadlo Continuo)
Site-specific je pro tento typ divadelního uvažování důležitým prvkem, druhým pak je důraz na schopnost divadla proměňovat jak diváky, tak herce. Stavět je všechny do netradičních situací, klást tím všem otázky. Pavel Šťourač ze souboru Continuo to v roce 2003 v rozhovoru, který s ním vedl časopis Instinkt, vysvětlil takto:
„Reakce lidí jsou jednou z věcí, kvůli které nás to nesmírně baví, a to je to, že divadlo má magii a moc pouze svými prostředky proměnit často už zažité vnímání prostoru, například ulice. Ta je nejjednodušším příkladem, je určená k tomu, že se po ní chodí, jezdí po ní auta, jsou na ní krámky a podobně. V momentě, kdy tam vzniká cosi nespecifického, něco, na co není člověk připravený, dojde k přepolarizování vazeb. Na ulici, která je koridorem, náhle vzniká něco, co se děje. Je to událost, a úplně přepolarizovává život okolo. To samé, v jakémkoli jiném místě, kam se to divadlo umístí nebo kam vnikne, mění význam. A to se najednou proměňují reakce lidí a podle těch se dá zjistit hrozně moc o sobě. V situaci, na níž nejsme připraveni, se něco dozvídáme, může nás někam posunout. Atakuje to, provokuje to, nechá to lidi reagovat – lekají se, smějí nebo jinak komunikují. A to je dobře, protože v momentě komunikace se dá něco dělat.“
Letní site-specific projekty Continua, ale i jeho reprízované inscenace zároveň vždy výchozí téma přesahují, neulpívají na omezujícím časovém či místním zařazení, jsou tak nadčasovou zobecňující reflexí.
Pokoj v pokoji?
Jak je to s letošním projektem, vysvětluje Štourač takto: „Pokoje jsou název a zároveň téma. Všichni jsme díky covidu prožili a prožíváme ztrátu sociálního kontaktu, vlastně zjišťujeme, že všechno, co jsme měli naučené v sociálních vztazích, chování, najednou přestává platit, chováme se nějak jinak, jsme izolovaní…“
Jinými slovy, jsme uzavřeni ve svých pokojích, skryti za zdmi, a jak říká Štourač, Continuo se „snaží ty zdi otevřít, zprůhlednit, nechat tam diváky klíčovou dírkou nahlédnout – ne kvůli nějakému voyerismu nebo sadistickému dívání se na někoho, kdo trpí, ale spíš proto, abychom zjistili, že to zažíváme sami, v našich pokojích, ať jsou fyzické, nebo mentální, v těch uzavřených místnůstkách, kam nechceme nikoho pustit a kde si to řešíme.“
Tomu odpovídá podoba celého site-specific projektu na Švestkovém dvoře v jihočeských Malovicích, kde soubor sídlí – je zde vystaveno šest „pokojů“, stěny ovšem mají z tylu či záclon. Díky tomu, upozorňuje Šťourač, „věci, které se normálně odehrávají za zavřenými dveřmi, za zdmi a my je nevidíme, tak se je snažíme vytáhnout ven, zveřejnit. Pro nás je to až terapeutická záležitost, doufáme ale, že i pro diváky, kteří zjistí, že to pro ně není nic cizího, že to vlastně také znají.“
Pokoje (Divadlo Continuo)
Continuo divákům předkládá dosti krutá psychodramata. V komorní, někdy až minimalistické podobě, což vyznění těchto individuálních peklíček ovšem nijak neumenšuje. A katarze jakoby stále nepřicházela. Postavy jsou nadále uzavřené ve svých prostorech, pořád dokola (si) přehrávají svá traumata, procházejí svými boji. Jak pronese jedna z postav, vše se „stále opakuje, hore, dole…“
Velkou roli v celkovém vyznění Pokojů hraje hudba, elektronická, nekonkrétní, někdy pouhá skrumáž znepokojivých zvuků, jindy koláž hlasů, přichází ve vlnách. Štourač také – jako již dříve – pracuje se zmíněnou národnostní pestrostí dvanáctičlenného hereckého souboru, slyšíme tak například slovenštinu, polštinu, italštinu, baskičtinu, čímž jednak naznačuje obecnost, „nadnárodnost“ svého pohledu, zároveň vnáší do děje prvek tajemnosti a intimity.
I v těch nejvypjatějších momentech jsme stále svědky privátního prožívání stresující reality, vnitřní i vnější, a snahy se s tím vším nějak popasovat. Přežít, a je jedno, zdali v covidové izolaci nařízené vrchností, či v izolaci vyvolané a živené námi samými.
Projekt Pokoje je v Malovicích k vidění do 1. srpna.