Zdeňka Havlíčková, jediná dcera novináře a satirického básníka Karla Havlíčka Borovského, zdědila po svém otci nejen vzpurnost, ale i piedestal pro symbol českého národa. Aniž by měla příliš na výběr. Představám generace buditelů ovšem nedostála. Její příběh, odehrávající se v závěru národního obrození, se režiséři Cristina Grosanová a Matěj Chlupáček rozhodli převyprávět moderním pohledem. Minisérie Dcera národa vzniká v koprodukci Canalu+ a České televize.
Dcera Borovského posloužila marketingu obrozenců. Současní filmaři její příběh vypráví jako cool romanci
Manželům Havlíčkovým se Zdeňka narodila o Vánocích revolučního roku 1848, v němž nepokoje podněcované mimo jiné potřebou politicky naplnit národní cítění byly násilně potlačeny. Havlíček se stavěl za české státoprávní a národnostní požadavky zejména prostřednictvím svých Národních novin, v nichž se nebál pranýřovat vládu ani církev. Nepřestal, ani když Rakousko začalo obnovovat absolutistickou vládu, což vedlo k popotahování policií a soudy a nakonec vyústilo v internaci v tyrolském Brixenu.
Havlíček ve vyhnanství nestrádal tělesně, ale duševně. V roce 1852 za ním do „zkaženého hnízda plného hlupáků a pokrytců“, jak ho Borovský vylíčil, přijela i jeho žena Julie s malou Zdeňkou. Pobyly dva roky, návrat do Čech kvůli Zdeňčině nástupu do školy byl i nadějí, že také Havlíček dostane po mnohých žádostech povolení Brixen opustit.
Stalo se, ale doma ho přivítala hořká zpráva, že Julie zemřela na tuberkulózu. Zhruba o rok později ji se stejnou diagnózou následoval i Havlíček. Jeho pohřeb se stal protirakouskou manifestací a nálepku K. H. Borovského jako národního mučedníka posílila ještě legenda, že spisovatelka Božena Němcová na jeho rakev položila trnovou korunu.
Možná nešikovná, ale dcera národa
Osiřelá Zdeňka našla domov u příbuzných, v rodině pokrývače Aloise Jaroše. Od dětství se prý projevovala jako výrazná osobnost. Nicméně zachované vzpomínky na ni nevyznívají jen v její prospěch. Například v románu Filipiny Hoffmannové alias Jiřiny Horské je popsána jako nešikovná v ručních pracích, spíše lenivá dívka, která si ráno ráda přispí.
Věty z knihy parafrázuje historička Milena Lenderová ve svém příspěvku Zdeňka Havlíčková: Dcera národa fabulosa ve vědeckém časopise Theatrum historiae. Podotýká ovšem, že Zdeňka je vylíčena tak, aby vynikla mravní a intelektuální převaha její přítelkyně a zároveň autorčiny matky.
Jisté je, že jako „dcera národa“, na kterou byla pasována, Zdeňka Havlíčková své soukromí prakticky pozbyla, protože se ocitla pod drobnohledem veřejnosti i strážců národních zájmů. „Uvolněné poměry po roce 1860 přinesly s sebou ohromné nadšení Čechů pro odkaz Havlíčkova mučednictví. Jen se taktně zamlčelo, že nemalý podíl na tomto umučení má i český národ. Možná právě jako podoba tíživého svědomí se do hledáčku dostal zájem o osud Zdeňky Havlíčkové,“ vysvětluje text Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod.
Na věno se národ složil v loterii
Národ, zastoupený především manželkami čelných představitelů českého politického života, převzal dohled na Zdeňčiným životem. Podle Mileny Lenderové se Zdeňce, tehdy dospívající dívce, zpočátku taková pozornost líbila. Vítala možnost mít dostatek prostředků na nákup šatů a klobouků, návštěvu divadel. Dokonce se jako dcera národa podepisovala. Jenže „národ“ chtěl mluvit i do jejího citového života. Pokusila se vzbouřit, ovšem marně.
Strážcům jejích zájmů se zdálo nevhodné, aby dál zůstala u tety a strýce Jarošových. Rodina, které se díky strýcově práci pokrývače dříve dobře dařilo, se začala potýkat s finančními problémy, což vedlo k obavám, že dluhy umoří se Zdeňčiných peněz. To nebylo žádoucí, protože na její věno a rentu pro pokrytí výchovy a vzdělávání se jí složila veřejnost.
Los národní loterie ve prospěch Zdeňky Havlíčkové
Sbor pro památku Havlíčkovu vyhlásil ve prospěch dcery národa veřejnou sbírku a loterii. Tah se uskutečnil za nebývalého zájmu veřejnosti při národní slavnosti na Žofíně v květnu 1862. Takto získaných zhruba dvacet čtyři tisíc zlatých bylo uloženo na účet s podrobně stanovenými podmínkami, jak lze se sumou nakládat. Úroky z vkladu pokrývaly náklady na Zdeňčin život, zbytek částky byl zamýšlen jako věno, pamatovalo se ale i na možnost, že se Zdeňka do třiceti let nevdá, nebo vypořádání v případě její smrti. Pokud by k naplnění smlouvy nedošlo, finance měly podpořit české spisovatele.
Skandální románek místo vhodného ženicha
Místo Jarošových se Zdeňčina poručnictví ujal politik František August Brauner. Muž zvyklý na respektování své společenské autority ale své chráněnce určil za dočasný domov rodinu univerzitního knihovníka Jana Hanuše, protože ten měl dcery v jejím věku.
Zdeňka zcela nezapadla ani do jedné z rodin, ovšem v té době poznala svou první lásku – vlastenecky smýšlejícího syna pražského obchodníka Karla Petra Kheila, vlastně docela perspektivní partii pro dceru národa. Studentský vztah s pozdějším odborníkem na ekonomiku i botaniku a přispěvatele do Ottova slovníku naučného ale nepřerostl ve vážnou známost.
Další volbou svého srdce se Zdeňka postarala o skandál, kteří mnozí mohli cítit jako zradu svých investovaných očekávání. Známost s rakouským důstojníkem polského původu Quidem Battagliou skončila aférou, jakmile se pár spolu ukázal na veřejném korzu. Česká společnost nedovedla dceři národního mučedníka odpustit ani poté, co Braunerovi románek s nevhodným šlechticem utnuli.
Mnohem přijatelnější by byl jiný Zdeňčin aristokratický nápadník, hrabě Václav Kounic, jehož příslušnost k české vlastenecké šlechtě nicméně trochu kazila pověst proutníka. Sama Zdeňka byla podle historičky Lenderové na vážkách, co vlastně ke Kounicovi cítí. Rozešla se s ním, nicméně když umírala, přála si, aby s jejím tělem byly pohřbeny i dopisy od hraběte (což se jí nesplnilo).
Jako nejakceptovatelnější ženich pro všechny se nakonec jevil zámožný statkář ze Zámrsku u Vysokého Mýta Antonín Svoboda. Ke sňatku už nedošlo, dlouhodobě churavějící Zdeňka zemřela v září 1872 ve věku necelých čtyřiadvaceti let. Na stejnou nemoc jako její rodiče.
Záleží víc na národu než osobním štěstí?
Na pohřbu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě nechyběli zástupci pražské politické elity. A i když rozloučení se Zdeňkou Havlíčkovou bylo událostí, pachuť zklamání z jejího selhání v národní roli zůstávalo. „Česká vlastenecká společnost devatenáctého století byla mladá, a i když byla na vzestupu, kramářský duch v ní zůstal. To znamená: my dáme, a ty nám budeš vděčná,“ vystihla Lenderová v rozhlasovém pořadu Osudové ženy tehdejší očekávání.
Osud Zdeňky Havlíčkové, byť se nestihla stát takovým národním pokladem jako třeba Božena Němcová, je podle historičky příspěvkem k otázce, jestli je povinností jedince obětovat své štěstí národu. Odpověď se měnila podle dobového kontextu a toho, jestli kult Havlíčka-mučedníka byl, nebo nebyl v kurzu.
„Obrozenci se rozhodli, že potřebují marketingový symbol a právě pro Zdeňku Havlíčkovou se v čele s Palackým, Riegrem, Braunerem, Trojanem rozhodli,“ míní český filmař Matěj Chlupáček. Spolu s rumunsko-maďarskou režisérkou Cristinou Grosanovou se pro svůj pohled v chystaném snímku inspirovali zahraniční produkcí. Chtějí divákům nabídnout moderní pojetí dějin.
Vzniká minisérie o Zdeňce Havlíčkové (zdroj: ČT24)
Dcera národa jako cool komedie
„Hodně lidí ví, kdo byl Karel Havlíček Borovský, ale nevědí, kdo byla jeho dcera a jaký byl její tragický a zajímavý osud,“ věří Grosanová, že osud ženy z doby národního obrození bude zajímat i současníky. V drzé romantické komedii z devatenáctého století, jak tvůrci chystaný titul popisují, se například mluví současným jazykem. „Je to celé velmi cool a mladistvé, trošku komedie z vysoké školy,“ přibližuje záměr Chlupáček.
Zdeňkou Havlíčkovou se na obrazovce stane Antonie Formanová. „Možná jsme si se Zdeňkou blízké v tom, že nás jméno někam popostrčilo, ale zároveň jsme si tu cestu už potom chtěly šlapat každá po svém,“ říká vnučka režiséra Miloše Formana a spisovatele Jiřího Stránského. V rolích obrozenců se objeví Jiří Langmajer, Jan Vlasák, Vladimír Javorský nebo Leoš Noha.
Šestidílná Dcera národa bude mít premiéru na podzim 2024. Diváci České televize ji pak uvidí v lednu 2025.