Praha - Každý z vás je jedinečný a nás zajímá váš osobní příběh, stálo v inzerátu, který minulý rok odvysílala Česká televize. Režisér Ivan Vojnár jeho prostřednictvím hledal protagonisty do reality show bez show. Účinkujícím nesliboval plastiku nosu, milionovou výhru ani setkání s někým, koho léta neviděli, ale nabídl jim, aby podstoupili cinematerapii – bude naslouchat jejich životnímu příběhu, který budou před kamerou vyprávět.
Na konkurz na Kavčích horách přišlo přes dvacet zájemců, dokumentaristé ale kvůli omezené stopáži celovečerního filmu mohli sledovat osudy jen zhruba poloviny z nich. „Snažili jsme se vybrat i jedince, kteří nepůsobili prvoplánově jako příliš vybočující. Samotné vybírání někoho, kdo je více nebo méně zajímavý, je mi z duše protivné a oslabuje princip náhody,“ přiznává Vojnár, že rozhodování, kdo ano a kdo ne, nebylo jednoduché.
Někoho, kdo by naslouchal
Jedenáct vyvolených nespojuje, alespoň na první pohled, nic kromě potřeby vyprávět svůj příběh komukoli, kdo je ochoten naslouchat. Oním kýmkoli je v zastoupení objektivu kamery anonymní divák se svým vlastním, ale neveřejným příběhem. Nevelký počet 25 zájemců, kteří dorazili na konkurz, svědčí o tom, že za možnost být viditelný (lhostejno z jakého důvodu) se většině cenou obnažení před ostatními platit nechce.
Motivace k zviditelnění se je u jedenácti účastníků cinematerapie všelijaká – od jisté vypočítavosti, s níž jdou lidé do různých reality show, spojené s exhbicí vlastního já přes hledání dobrodružství v obyčejném životě, chlubení se nebo postěžování až po doufání, že vymluvení se z problémů před kamerou poslouží skutečně jako určitý druh terapie.
Reality show naruby
Ivan Vojnár své objekty sledoval deset měsíců. Nenaslouchal jen jejich příběhům, ale nechal je zasahovat s postupem natáčení i do příběhů těch druhých a rekonstruovat některé události hranými scénkami. To proto, že v každém životě lze podle něho najít „nějaký žánr hraného filmu – thriller, horor, rodinné drama…“. Herci jsou sami protagonisté dokumentu a hrané sekvence záměrně vyznívají naivně jako představení nadšených, ale naprosto amatérských ochotníků.
I přes jistou dávku inscenování se Vojnár snažil po dobu natáčení nepřebírat roli kouče, ale držet se zpátky v roli posluchače. Připouští, že název Cinematerapie, který slibuje jistou zábavu, nese i určitý ironický podtext. „Je to reality show naruby,“ vysvětlil. „Netlačil jsem dramaturgicky během vývoje projektu, abych z účastníků vychoval budoucí celebrity. Naopak - všech jedenáct představitelů nebylo celebritami, ale dá se říct, že byli bezvýznamní.“
Čím více se divák s jednotlivými účinkujícími seznamuje, tím více vidí podobnosti v jejich osudech, o nichž se dá předpokládat, že je lze najít i v životě těch, kteří na Cinematerapii přijdou do kina. A tato podobnost nutí k empatii a shovívosti k aktérům dokumentu, protože diváka-voyera nemůže nenapadnout, jaké by bylo, kdyby takovou terapii podstoupil sám.
Všechny důležité věci v životě Slovenky Anny (* 1942) se dějí na podzim. Na podzim se seznámila se svým mužem, za nímž se odstěhovala do Prahy, a na podzim byl její muž zavražděn. S jeho ztrátou a okolnostmi, za kterých k ní došlo, se Anna ani po dvaceti letech nedokáže smířit. Jako z kriminálního thrilleru je i příběh Ingrid (* 1956). Objevuje se v něm násilí, fyzické i psychické týrání, pronásledování mafií a nakonec i vražda – zavražděným byl její manžel, vrahem, alespoň podle policie a soudu, její bratr.
Jiný život si Ingrid snaží „zajistit“ jiným jménem, stejně jako Olivie (* 1975), která tvrdí, že velkofilm podle jejího příběhu by získal devět Oscarů. Herečka, zpěvačka a oddaná fanynka Dary Rolins, jejíž písničky jí prý zachránily před sebevraždou, zatím fotí akty a na svou velkou roli teprve čeká. Možná se jí podaří prorazit s písňovými texty Tomáše (* 1975), který působí jako její pravý opak. V životě toho chtěl hodně, ale ze všeho měl obavy a některé příběhy, které vypráví, jsou spíše přáním namíchaným se skutečností.
Nejmladší účastník Josef (* 1983) naopak nemá obavy snad z ničeho. Tvář svérázného mladého muže mnoha zálib a nadšeného účastníka televizních soutěží bude divákovi zřejmě povědomá. Na rozdíl od Evy (* 1964), šedé myšky, která by si přála, aby si její rodina, především její manžel, všimla, že zas tak šedá není, a od Václava (* 1955), tichého loutkoherce.
Pavel (* 1970) si jde sveřepě za svou představou štěstí s vůlí nenechat se ničím zlomit, i když se zdá, že trochu pozapomíná, že jeho představa nemusí být shodná s představou jeho nejbližších. O tom by mohli vyprávět (a vypráví) manželé Petr (* 1977) a Helena (* 1983). Do Cinematerapie nepřišli „s žádným velkým příběhem, s ničím přelomovým, převratným“, ale ukazuje se, že ani v jejich životě není nic pevné, natož definitivní. Jedenáctým a nejstarším protagonistou je Milan (* 1933), důchodce, který žije v bytě připomínajícím vetešnictví a jehož jediným potěšením, o které by ale mohl přijít, jsou psi.
Aktéři dokumentu viděli své příběhy v Cinematerapii poprvé v předpremiéře na letošním Febiofestu a Ivan Vojnár natáčel i jejich reakce: „Nedělám si iluzi, že jsem někoho léčil, pokoušel jsem se pomoct, soucítit, naslouchat. Myslím, že psychoterapie i cinematerapie mají limitované výsledky. Nedá se říct, že se lidé, kteří vypovídali, vyléčili, že se jim od jejich problémů ulevilo definitivně. Potřebují v tom procesu pokračovat sami.“
V kinech od 8. dubna.
