Praha – Netradiční dvojvýstavu fotografií představila pražská Fotograf Gallery ve Školské ulici. Tvůrčí duo Jiří Thýn a Jan Haubelt doplnil fotograf Matyáš Chochola. Jejich práce nazvané „Odlitek ruky s malým torzem“ a „Cesty toulavý“ spolu souvisí. Práce Jana Haubelta a Jiřího Thýna se podobně jako série fotografií Matyáše Chocholy vyjadřuje k současné krizi racionality. V komorních prostorách galerie se objeví několik velkoformátových fotografií, včetně doprovodných textů a dalších objektů.
„Rozhodnutí o pořádání dvou výstavních projektů najednou bylo nasnadě. Jsou to menší expozice, které vznikaly přímo do těchto prostor. A přestože jsou rozdílné, obsahově na sebe navazují,“ řekla kurátorka Edith Jeřábková. Návštěvníkům se ve Fotograf Gallery představí projekt Odlitek ruky s malým torzem, na němž autorsky spolupracovali výtvarníci a fotografové Jan Haubelt a Jiří Thýn. „Inspirací a hlavním tématem jim byla reprodukce díla francouzského sochaře Augusta Rodina. Haubelt vytvořil odlitky jejich rukou, oba je po svém intervenovali a Jiří Thýn je pak fotograficky zdokumentoval,“ doplnila Jeřábková.
Fotograf Jan Haubelt
„Většinu věcí, které známe z historie, nebo do značné míry i ze současnosti vlastně známe jen z reprodukcí, všechny emoce jsou nám zprostředkovány díky reprodukci, která je zpracovávána třetí osobou, není to přímo už ten autor.“
Ústředním tématem výstavy se tak podle Jeřábkové stává dokumentární technika a společné, ale přesto rozdílné umělecké postupy obou autorů. „Co se stane udělá-li umělec sochu z dokumentární fotografie, a co se stane, udělá-li umělec fotografii z dokumentární sochy. Jde vůbec o dokumentární sochu? Dokument koho? Haubelta a Thýna, nebo Rodina?“ poznamenává Jeřábková.
Chochola na výstavě Cesty toulavý uvede tři snímky a jeden objekt. „Jak už název expozice naznačuje, stěžejním motivem děl jsou cesty, kterými se jedinec i civilizace mohou dále ubírat. Jde o jakousi alegorii stávajícího systému,“ vysvětlila Jeřábková pozadí symbolických černobílých snímků. „Jsou to výjevy z cestování, které se neodehrálo, vyvstalé obrazy ze snů, které se nikdy nezdály, pohledy, které jsem nikdy neviděl… je to hledání vlastní mytologie,“ říká o souboru fotografií Matyáš Chochola.
Obě expozice jsou návštěvníkům k dispozici až do 12. srpna, a to zcela zdarma. V rámci podzimní sezony pak galerie uvede například díla Antonína Jiráta nebo festival, který se zaměří na 80. léta ve fotografii.
Edith Jeřábková o výstavě
Název výstavy odvozený z popisky díla má mezeru, která nese podstatnou informaci: Odlitek Rodinovy ruky s malým torzem, zní celá popiska. Vše hned dává větší (dalo by se říci) smysl a odkrývá další vrstvy, mimo onu historickou asociaci s obviněním Rodina z odlévání čili falšování soch. Dokumentární technika, praxe i touha jsou ústředním a opakujícím se momentem výstavy. Rodinova genialita je symbolicky zdokumentována – zhmotněna a zapamatována – v odlitku jeho ruky, která drží malé torzo (dřívější interpretace práce řešila spíše problematiku fragmentu, vztahu kopie a originálu, studie a dokončeného díla). Ruka s torzem je pak dále dokumentována fotografiemi, knižními reprodukcemi a „nakonec“ je znovu materializována (v již posunuté rekonstrukci Haubeltovy a Thýnovy ruky), aby mohla být znovu dokumentována uměleckou fotografií, jejím vystavením (kterého jsme svědky) a další následnou dokumentací práce, tentokrát už Haubeltovy a Thýnovy.
Přestože každého ihned napadne Baudrillardovská teorie simulakra, můžeme zároveň pocítit vůli autorů přerušit tento šílený tok významovým zdůrazněním mechanismu této variace, pokusem alespoň na moment zastavit proud asociací, tento postmoderní důsledek a zachytit tuto nekončící a chladnoucí řadu v přechodném zhmotnění a zopakování, které se chce zamyslet nad dokumentací jako rozmnožovací metodou a konečným dílem zároveň. Co se stane udělá-li umělec sochu z dokumentární fotografie a co se stane udělá-li umělec fotografii z dokumentární sochy. Jde vůbec o dokumentární sochu? Dokument koho? Haubelta a Thýna nebo Rodina. A jde vůbec o volnou fotografii, není i ona dokument, přestože se vystavuje jako svébytný žánr? Co pak dokumentuje výstava jako celek? Je únosné po tomto bujení pořídit fotodokumentaci výstavy? Je takto obnažený mechanismus obrazem naší chronické diagnózy? Jde o to, vytvořit alespoň pomyslný konec, smyšlenou smrt krásnou výstavou. Začne pak něco nového? Jaká fotografie je nedokumentární? Jaké umění není dokument? Co není dokument? Realita. Co je realita? Je otázka stále důležitější než odpověď?…
