Letošním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého se stal 25letý Lukáš Hofmann, který vystupuje také pod jménem Saliva. Student AVU překračuje hranice žánrů a podobně jako ostatní letošní finalisty ho zajímá tělesnost. Ve své tvorbě často odkazuje k motivům z populární kultury, kterou považuje za jistou mytologii současnosti. Propojuje svět módy a kreativního průmyslu, performance, sochařství i kurátorství v díla plnámnohasmyslových zážitků, která nazývá sociálními skulpturami.
Cenu pro umělce do 35 let převzal Hofmann od mezinárodní poroty. Ve svých 25 letech patří po Evě Koťátkové k vůbec nejmladším laureátům této ceny. „Lukáše jsme vybrali na základě jeho instalace a mimořádné divadelní performance obnažující úzkosti světa, který jeho generace zdědila, a na základě důslednosti jeho hledání, které se vzpírá normativitě, lineární historii a předurčené budoucnosti, uvedla porota.
Hofmann vymýšlí performance, jimiž chce člověka vytrhnout z každodenního běhu času a postavit je do vzácného tady a teď. Jejich aktéři často pracují s vlastním dechem – s jeho teplotou, zvukem, absencí, s umělým dýcháním. Jindy si zase prosvěcují ušní lalůčky, projíždějí si kůžičky u nehtů jehlou a nití, aplikují divákům pod oči mast, která je rozpláče, objímají lidi i sochy, aniž by se jich dotkli.
Vítěz Chalupeckého ceny získá i stipendijní pobyt v New Yorku a 100 tisíc korun na svůj autorský projekt.
- Diváckou cenu získala Alžběta Bačíková za svůj projekt Setkání, který sleduje interakci nevidomé Terezie a neslyšícího Maca. Ve finále byli ještě Tomáš Kajánek, Kateřina Olivová a Adéla Součková. Práce všech finalistů je možné vidět ve Veletržním paláci do 6. ledna.
Hofmannův projekt pro Cenu Jindřicha Chalupeckého tvořila vedle výstavy ve Veletržním paláci ještě performance s názvem Sospiri, která se v sobotu 15. prosince odehrála v tamních prostorech a před porotou. Účastnila se jí řada performerů i publikum, zněly v ní části Earth Song Michaela Jacksona i nejznámější árie z Dvořákovy Rusalky, performeři zvali diváky do interakcí – dotýkali se jich a některé i kousli a podněcovali fyzickou i smyslovou blízkost.
Zároveň svými těly aktivizovali autorovu instalaci na výstavě, která po pozorovateli vyžaduje aktivní psychickou i fyzickou účast. Tvoří ji lezecké chyty, které ale tvarem připomínají obnažené lidské svalstvo nebo svazek střev, replika sochy Matyáše Bernarda Brauna Marnotratný syn, amorfní skleněné sochy, které mají diváka znejistit svou křehkostí, a trojdimenzionální video, které zájemci sledují v brýlích pro virtuální realitu a které je má přenášet kamsi do meziprostoru a bezčasí.
