Zástupci Janáčkovy akademie múzických umění v Brně udělili čestný doktorát herečce Vlastě Chramostové. Titul jí měl být původně udělen na slavnostním ceremoniálu v říjnu při oslavách založení Československa, hospitalizace Chramostové to však tehdy znemožnila. Rektor JAMU Petr Oslzlý, děkan divadelní fakulty Petr Francán a proděkan Ivo Krobot se za ní v sobotu vypravili do soukromého zařízení pro seniory v Praze-Modřanech, kde dvaadevadesátiletá herečka žije.
Brněnská JAMU udělila čestný doktorát Vlastě Chramostové
Vlasta Chramostová se stala čestnou doktorkou JAMU (zdroj: ČT24)
„Předání doktorátu po určitou dobu bránil zdravotní stav paní Vlasty Chramostové, ten se však nyní zlepšil natolik, že tento zcela mimořádný akt mohl být dnes realizován. Uskutečnil se v komorní formě se všemi náležitostmi, s insigniemi a přísahou kandidátky na žezlo Janáčkovy akademie múzických umění,“ uvedl Petr Francán.
Vlasta Chramostová je podle zástupců JAMU uměleckým i mravním vzorem všem současným studentům herectví. Její herecké umění patří k vrcholům českého divadla v druhé polovině dvacátého století a v kombinaci s jejími občanskými aktivitami z ní činí jednu z největších ženských osobností evropského herectví a divadla.
Já jsem z těch šťastlivců, že jsem na začátku věděla, že chci být herečkou. Myslím, že to chce každá mladá dívka, ale já to chtěla tak urputně a tak urputně jsem za tím cílem šla, že se to snad nějak vyvedlo.
Chramostová před kamerou debutovala v roce 1949 v budovatelském dramatu Veliká příležitost. Dramaticky náročnější portréty žen, které prokážou morální kvality při těžkých zkouškách za nacistické okupace, vytvořila v roce 1950 ve Fričově Pasti a o pět let později ve Weissově snímku Hra o život. Strhující výkon podala v roce 1968 v Herzově psychologickém hororu Spalovač mrtvol.
Za své nekonformní postoje po srpnu 1968 měla Chramostová zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. V roce 1970 ji Otomar Krejča angažoval do Divadla za branou, po jehož zrušení v roce 1972 se krátce objevila v Západočeském divadle v Chebu v titulní postavě Brechtovy hry Matka kuráž a její děti.
Na dalších 17 let pro ni zůstaly všechny oficiální scény i média uzavřeny. Angažovala se v disentu a samizdatu, patřila k prvním signatářům Charty 77 a se svým mužem Stanislavem Milotou se živila výrobou a prodejem lamp. Založila doma režimem sledované a pronásledované bytové divadlo. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost.
Až po třiceti letech se na plátně objevila v Michálkově dramatu Je třeba zabít Sekala. V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.