Lucie Trávníčková si kreslením krátila čekání při léčbě nádorového onemocnění. Tereza Drahoňovská se záznamem svých problémů vyrovnávala s nenadálou ztrátou vlasů. Monika Baudišová potřebovala ventil po všech těch hloupých otázkách, kdy bude mít děti. Tři komiksové tituly od českých autorek z nedávné doby možná ukazují na sílící trend – podělit se o osobní, často bolestný příběh a jeho převyprávěním pomoci těm, kteří mají podobný problém, nebo přispět k osvětě. Společné všem třem knihám také je, že na těžkosti dokáží nahlížet s humorem, i když mnohdy dost černým.
Bez vlasů, bez dětí, s lymfomem. Komiksové autorky se dělí o osobní těžkosti, často s humorem
Lymfom City je komiks o boji s vážnou nemocí (zdroj: ČT24)
Výtvarnice a učitelka Lucie Trávníčková se s vážným nádorovým onemocněním začala potýkat před dvěma roky. Hodiny v čekárnách si krátila kreslením. Svůj deník z léčby nyní vydává spolu s grafikem Radanem Běhounem knižně pod názvem Lymfom City.
„Je to fakt děsný, ale prostě to tam musím dát“
Lymfom je nádorové onemocnění, kterému se nesprávně říká rakovina mízních uzlin nebo rakovina krve. Aby Lucie léčbu nemoci zvládla, vytvořila si z lymfomu kamaráda. Na papíře mu pomyslně postavila město, v němž spolu žili téměř rok.
„Popisuje, jak vlastně funguje onkologická léčba, co u toho člověk zažívá, jak reaguje okolí, jsou tam různé, i třeba vtipné situace, protože se vám stávají opravdu neuvěřitelné věci,“ upřesňuje autorka.
Svůj boj se rozhodla zachytit jen černobíle. „Automaticky jsem se vrhla na tuž a bílý papír, nějak jsem si říkala, že to je všechno, co potřebuju,“ podotýká. V knize nechala i kresby, které podle ní nejsou perfektní. „Jeden z vedlejších efektů po chemoterapii bylo, že mně nefungovaly poslední články prstů,“ vysvětluje, „kreslila jsem a říkám si: ‚To je teda fakt děsný, ale prostě to tam musím dát!‘“
Část léčby absolvovala ve Fakultní nemocnici Brno. „Prostřednictvím svého nadání vyjádřila hloubku svého utrpení a bolesti. S humorem se vyrovnává s absurdními i ponižujícími situacemi, na které jako pacientka narážela. Je to zpráva o těžké pouti, na které autorka objevila svou krásu, hravost a lásku k životu. Lucie ve své nemoci našla rádce a učitele moudrosti,“ ocenila na komiksu tamní klinická psycholožka Petra Bučková.
Tvorba komiksu byla pro Lucii Trávníčkovou terapií a věří, že kniha s jejími prožitky pomůže i dalším pacientům s podobnou diagnózou.
„V paruce jsem se necítila dobře“
Obdobná motivace vedla k literárnímu zveřejnění svého příběhu také Terezu Drahoňovskou. Zničehonic jí začaly padat vlasy – a během pár měsíců přišla o všechny. Vysvětlení znělo: alopecie. Jednou z forem této nemoci prošlo nebo prochází 147 milionů lidí po celém světě, pro dvě procenta z nich je alopecie společníkem na celý život.
Tereza Drahoňovská a Štěpánka Jislová / Bez vlasů
Tereza Drahoňovská svou odlišnost dnes nezakrývá, zpočátku se ale ven neodvážila bez šátku nebo paruky. „V paruce jsem se necítila dobře, přišlo mi, že něco předstírám, že to nejsem já, takže postupem času jsem začala chodit mezi svými blízkými i na veřejnost bez ničeho,“ upřesnila. Jak se s nemocí vyrovnávala, přišlo jí i čím dál důležitější o ní mluvit. To vedlo ke komiksovému zpracování, příběh nakreslila Štěpánka Jislová. Sáhla po kombinaci růžové a černobílé.
„Je tam spousta těžkých témat, ale zároveň jsou reálné životní epizody místy hodně vtipné. Takže jsem se snažila najít styl kresby, který by obstál i ve vážnějších chvílích, ale zároveň by to dokázal předat tak nějak lehce,“ vysvětlila. Komiks nazvaný Bez vlasů se stal v cenách Muriel nejlepší komiksovou knihou loňského roku.
„Ale aspoň neumíráš na rakovinu, to by bylo horší přece“
Humoru, ač často dost černému, se nebrání ani Bezdětná. Příběh Moniky Baudišové není komiksem v pravém slova smyslu, charakterizuje ho spíš jako ilustrovanou knihu. Popisuje v ní potíže s neplodností a mnohdy nevhodné reakce ostatních. Netají smutek, naději, bezmoc, pocit izolace ani vztek.
„Kolotoč vyšetření u lékařů, návštěvy léčitelů, neustálé polykání hormonů, to vše dokáže Monika Baudišová velmi přesvědčivě vykreslit. A především dokáže zachytit ty neustálé a hloupé otázky okolí, mezi kterými jasně vede ta: Tak co děti? Kdy už budou?“ upřesnila komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková v pořadu ArtZóna.
Z komiksu Bezdětná
Jít s kůží na trh je těžké
Místopředseda České akademie komiksu Pavel Mandys v souvislosti s cenami Muriel uvedl, že odráží sílící zájem o autobiografické příběhy. Trend, který se v zahraniční tvorbě prosazuje už nějakou dobu. Kateřina Čopajková to vidí podobně.
„Za prvé je to snaha scenáristicky čerpat z reálného života, a za druhé se objevuje více komiksových autorek, jejichž hlas donedávna nebyl tolik slyšet,“ říká, čeho si v tuzemském komiksu všímá.
Nicméně se domnívá, že sdílení takových osobních těžkostí se čtenáři vyžaduje od českých autorů velkou odvahu.
„Jít takhle s kůží na trh je na domácí scéně pro umělce, umělkyni stále těžké rozhodnutí. A to nehledě na globální úspěch Pod dekou Craiga Thompsona vyprávějícím o životě s depresí nebo Persepolis Marjane Satrapiové o dospívání v náboženské diktatuře,“ připojila zahraniční příklady.