Barva jako gesto i vášeň duše

Jiný pohled na tvorbu Tona Stana přináší dosud poslední výstava tohoto světově uznávaného slovensko-českého fotografa, která byla zahájena 19. 4. v pražské Leica Gallery ve Školské ulici. Výstava nazvaná „Moje barva“ je výběrem prací z dosavadní Stanovy tvorby a představuje kolekci devatenácti fotografií vzniklých během 31 let, od r. 1982 do r. 2013; exkluzivním prvkem sjednocujícím tato různorodá díla je barva.

Od autora i galerie, v jejichž spolupráci výběr vznikl, to byl skvělý tah, neboť posouvá hranice, do kterých veřejnost Tona Stana vesměs zařazuje, tedy jako tvůrce zpravidla černobílých fotografií - odvážných aktů, nevšedních portrétů a především dynamických, vizuálně atraktivních kompozic ušlechtilé a nebývalé krásy, jejichž osou jsou lidská těla. Vedle světla a dalších stavebních/výtvarných prvků, kterými modeluje svou vizi každý umělecký fotograf, je zde v centru pozornosti barva. Ta sice vždy byla přirozenou součástí mnoha Stanových fotografií, ale jen jako jedna z více možností podporujících autorův umělecký záměr; zde v této výhradně „srovnávací“ výstavní edici jsou však lépe vidět tvůrčí postupy, jakými s barvou nakládá. Toto přeskupení pozornosti možná i jemu samému umožňuje odstup, „jiný“ pohled na vlastní tvorbu a třeba se v budoucnu zhodnotí v nějakém celistvém tvůrčím projektu.

Další soudržnost, kromě motivu „metody práce s barvou“, však vystavená kolekce nemá. Vidíme zde variabilitu témat a stylových období téměř tří desetiletí Stanovy tvorby, ze kterých jsou tyto úchvatné fotografické obrazy vybrány, a také vidíme, že barva v nich má stále stejnou formotvornou a výrazovou funkci jako jiné Stanovy finesy. Barva ve Stanově pojetí a chápání zintenzivňuje výrazové ladění nezvyklých kompozic těl, tváří, údů a vlasů na stupnici od něhy, kterou vzbuzuje přirozené zabarvení kůže v jemné záři svíčky (Malý, zlý pán II, 2010), přísné askeze bělostného kříže ženských ňader, krku a klína vymodelovaného drapérií černé látky (Strašení křížem, 2013), plynutí zvlněné hladiny vlasů (Neučesanost, 2012), bezkrevného Posledního pomazání (2011), kdy šedé tělo pokrývají šmouhy hlíny, zatímco obočí, rty a vlasy jsou ostře bílé, přes rituální koupel těl ponořených do hnědi tůně a zeleně kapradí (Férie, 1994) po expresivní až extrémní explozi rudé barvy v obraze Důsledný převrat (1995).

Na vystavených fotografiích je patrné, že autorovi jsou bližší větší plochy zřetelně definovaných barev a jejich odstínů, případně jimi modeluje výrazné linie, a barva se tak stává gestem nesoucím vzkaz. Jemná hra se spektrem barevných detailů, byť i zde taková díla nalezneme (Rozklad, 2009), avšak opět ve velkolepé kompozici, je v menšině; barevná neurčitost nebo neutrálnost pak už vůbec nepatří do Stanovy výbavy. Pokud potlačuje barvu, činí tak čitelně s pevným záměrem a bez kompromisů, takové jsou jeho černobílé fotografie. „Barvy Tona Stana,“ jak je můžeme vidět na výstavě v Leica Gallery, vyjadřují vášeň, bouři citů a prožitků, které sytí jeho duši, a jimi také vyjadřuje svůj vztah ke světu. Zároveň je ale autorova mysl dokáže zdravě ukáznit, omezit a zformovat v elegantní vytříbené dílo, což je vzácné umění vyhrazené pouze největším mistrům.

Tono Stano: Moje barva - 19. 4. – 16. 6. 2013, Leica Gallery, Školská 28, Praha 1.

Tono Stano (*1960, Slovensko), významný český a slovenský fotograf, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě (1975–79) a FAMU v Praze (1980–86). Od r. 1986 pracuje jako nezávislý umělecký fotograf. Žije v Praze.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Berlinale promítne i filmy v české koprodukci, včetně restaurované Panelstory

Mezinárodní filmový festival Berlinale uvede letos nejméně dva snímky, které vznikly v české koprodukci, vyplývá z programu přehlídky. V ní figuruje krátký animovaný film En, ten, týky! režisérky a animátorky Andrey Szelesové a snímek Roya íránské režisérky Mahnáz Mohammadíové. Ve světové premiéře se představí také digitálně restaurovaná podoba snímku Panelstory režisérky Věry Chytilové.
včera v 10:44

Filmový svět letos láká na nové Avengers a Star Wars, ale i Odysseu od Nolana

Rok 2026 přinese na plátna kin návraty, superhrdiny, horory, sci-fi či adaptace literárních klasik. Fotogalerie chronologicky uvádí přehled zejména zahraničních filmů, které ve výhledech patří k těm nejvíce skloňovaným.
14. 1. 2026

Dirigent Hrůša je umělec roku, shodli se světoví hudební odborníci

Porota International Classical Music Awards (ICMA) složená z šéfredaktorů předních světových hudebních časopisů a zástupců významných kulturních institucí ocenila dirigenta Jakuba Hrůšu titulem Umělec roku. Ocenění označované někdy za „Oscara klasické hudby“ potvrzuje výjimečné postavení Hrůši na světové hudební scéně. V kategorii komorní hudby uspěl také český soubor Pavel Haas Quartet.
13. 1. 2026

Po Sudetském domě se Javůrek rozveselil Léty sametovými

Autor trilogie Sudetský dům Štěpán Javůrek vydává nový román. Po osudu lidí ze Sudet chtěl prý napsat něco veselého. Léta sametová jsou hořkosladkou komedií z přelomu osmdesátých a devadesátých let.
13. 1. 2026
Načítání...