Jiný pohled na tvorbu Tona Stana přináší dosud poslední výstava tohoto světově uznávaného slovensko-českého fotografa, která byla zahájena 19. 4. v pražské Leica Gallery ve Školské ulici. Výstava nazvaná „Moje barva“ je výběrem prací z dosavadní Stanovy tvorby a představuje kolekci devatenácti fotografií vzniklých během 31 let, od r. 1982 do r. 2013; exkluzivním prvkem sjednocujícím tato různorodá díla je barva.
Od autora i galerie, v jejichž spolupráci výběr vznikl, to byl skvělý tah, neboť posouvá hranice, do kterých veřejnost Tona Stana vesměs zařazuje, tedy jako tvůrce zpravidla černobílých fotografií - odvážných aktů, nevšedních portrétů a především dynamických, vizuálně atraktivních kompozic ušlechtilé a nebývalé krásy, jejichž osou jsou lidská těla. Vedle světla a dalších stavebních/výtvarných prvků, kterými modeluje svou vizi každý umělecký fotograf, je zde v centru pozornosti barva. Ta sice vždy byla přirozenou součástí mnoha Stanových fotografií, ale jen jako jedna z více možností podporujících autorův umělecký záměr; zde v této výhradně „srovnávací“ výstavní edici jsou však lépe vidět tvůrčí postupy, jakými s barvou nakládá. Toto přeskupení pozornosti možná i jemu samému umožňuje odstup, „jiný“ pohled na vlastní tvorbu a třeba se v budoucnu zhodnotí v nějakém celistvém tvůrčím projektu.
Další soudržnost, kromě motivu „metody práce s barvou“, však vystavená kolekce nemá. Vidíme zde variabilitu témat a stylových období téměř tří desetiletí Stanovy tvorby, ze kterých jsou tyto úchvatné fotografické obrazy vybrány, a také vidíme, že barva v nich má stále stejnou formotvornou a výrazovou funkci jako jiné Stanovy finesy. Barva ve Stanově pojetí a chápání zintenzivňuje výrazové ladění nezvyklých kompozic těl, tváří, údů a vlasů na stupnici od něhy, kterou vzbuzuje přirozené zabarvení kůže v jemné záři svíčky (Malý, zlý pán II, 2010), přísné askeze bělostného kříže ženských ňader, krku a klína vymodelovaného drapérií černé látky (Strašení křížem, 2013), plynutí zvlněné hladiny vlasů (Neučesanost, 2012), bezkrevného Posledního pomazání (2011), kdy šedé tělo pokrývají šmouhy hlíny, zatímco obočí, rty a vlasy jsou ostře bílé, přes rituální koupel těl ponořených do hnědi tůně a zeleně kapradí (Férie, 1994) po expresivní až extrémní explozi rudé barvy v obraze Důsledný převrat (1995).
Na vystavených fotografiích je patrné, že autorovi jsou bližší větší plochy zřetelně definovaných barev a jejich odstínů, případně jimi modeluje výrazné linie, a barva se tak stává gestem nesoucím vzkaz. Jemná hra se spektrem barevných detailů, byť i zde taková díla nalezneme (Rozklad, 2009), avšak opět ve velkolepé kompozici, je v menšině; barevná neurčitost nebo neutrálnost pak už vůbec nepatří do Stanovy výbavy. Pokud potlačuje barvu, činí tak čitelně s pevným záměrem a bez kompromisů, takové jsou jeho černobílé fotografie. „Barvy Tona Stana,“ jak je můžeme vidět na výstavě v Leica Gallery, vyjadřují vášeň, bouři citů a prožitků, které sytí jeho duši, a jimi také vyjadřuje svůj vztah ke světu. Zároveň je ale autorova mysl dokáže zdravě ukáznit, omezit a zformovat v elegantní vytříbené dílo, což je vzácné umění vyhrazené pouze největším mistrům.
Tono Stano: Moje barva - 19. 4. – 16. 6. 2013, Leica Gallery, Školská 28, Praha 1.
Tono Stano (*1960, Slovensko), významný český a slovenský fotograf, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě (1975–79) a FAMU v Praze (1980–86). Od r. 1986 pracuje jako nezávislý umělecký fotograf. Žije v Praze.
