Středokluky - Aleš Veselý je umělec, jehož díla dobyla velký svět prostřednictvím těch nejprestižnějších uměleckých institucí jako Guggenheimovo muzeum v New Yorku nebo Centre Pompidou v Paříži. Jeho monumentální dílo je do 4. června prezentováno v Galerii Středokluky.
„Už někdy na začátku 70. let jsem měl představy o velikých věcech. V Ostravě v roce 1968 přišla první šance, kdy jsem si mohl dovolit jakoukoli velikost. Při práci jsem si uvědomil, že to je skutečně můj rozměr, ve kterém se nejlépe cítím a přemýšlím. V mé práci nejdůležitější úlohu hraje intuice a instinkt,“ upozornil v rozhovoru pro pořad Kulturama Aleš Veselý na jednu z nejvýznamnějších soch českého moderního sochařství Kaddish, kterou vytvořil pro Sympozium prostorových forem v Ostravě v roce 1968.
Aleš Veselý už dávno přesáhl hranice svého regionu. Jeho sochy zdobí veřejný prostor od Japonska přes Spojené státy po Nizozemí. Jen do českých měst si razí cestu o poznání hůř. „V Čechách mám mnoho nerealizovaných projektů, protože tady je to velmi obtížné. Buď administrativně, nebo finančně, nebo to narazí na nějaký jiný problém, protože k tomu není, žádný precedens. Ve světě velké sochy vznikaly v 60. a 70. letech, veřejný prostor je jimi zaplněn, ale zde nikoli,“ komentoval situaci výtvarník.
„Tvorba Aleše Veselého směřuje v 90. letech k pádnému, zjednodušenému tvaru monumentálního, silně spirituálního účinku. Jednoduché, takřka prazákladní formy se vyhýbají možným materiálovým efektům, aby se staly buď označením místa, nebo schránou jakéhosi tajemství,“ píše v doprovodném textu k současné výstavě ve Středoklukách Eva Neumannová.
„Kámen prezentuje jakousi prahmotu, něco, z čeho je všechno uspořádané. Tento materiál neopracovávám, protože já nejsem nadřazený přírodě. Jestliže kámen, který najdu, odpovídá tomu, co mám na mysli, tak se ho minimálně dotýkám, už stačí, když musím udělat do něj vrt, abych ho upevnil,“ prozradil Veselý.
V roce 1965 získal sochař vstupenku do světa, když na pařížském Bienále vyhrál se svou sochou Židle – uzurpátor Cenu kritiky. Ve Francii tehdy přesto nezůstal. Svůj tehdejší postoj zprostředkovává takto: „V té době jsem měl svět otevřený, ale když jsem se zastavil v té jedné významné galerii, kde se mne zeptali, za jak dlouho jsem schopen vyrobit tucet takových židlí, otočil jsem se a vypadl. Nebudu zaměňovat přeci diktaturu ideologů za diktaturu obchodníků. Sice by mi to otevřelo možnosti, ale ztratil bych tím vnitřní svobodu, která je pro mne velmi důležitá.“
Aleš Veselý:
Mapuji terén - jsem stále na začátku
Každý den se snažím zapomenout
svoji včerejší zkušenost
Ozvučuji své sochy a naslouchám jim
ty zvuky jsou pro mě stejně důležité jako forma, prostor, hmota
ony spoluvytvářejí prostor
formulují jeho zakřivení a proměny
Žiju tím, co není, ale co by mohlo být
Dělám vše pro to, abych přiblížil
uskutečnění vyvolávané představy
ale pak oddaluji to, co se blíží -
je již na dosah.
/zdroj: stránky Aleše Veselého/
Ovšem od začátku sedmdesátých let je Aleš Veselý donucen svou tvorbu omezit a stáhnout se do soukromí. Ve Středoklukách nedaleko Prahy zakoupil zbořený mlýn, v němž si vybudoval venkovský ateliér. V okolí domu vznikla expozice jeho exteriérových soch. Na přelomu 70. a 80. let se mu podařilo realizovat několik soch ve veřejném prostoru v Německu (Bochum, Hamm). V osmdesátých letech se v jeho díle začíná objevovat princip mechanismů, pracuje s velkými hmotami a fyzikálními silami (zemská tíha, pnutí pružiny atd). Některé sochy koncipuje jako monumentální zásahy do krajiny.
Po letech v ústraní přichází po roce 1989 jeho umělecká satisfakce. V letech 1990 až 2006 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vedl ateliér monumentální tvorby. Několik jeho soch je umístěno na veřejných prostranstvích po celém světě (Olympijský park, Soul; Faret Tachikawa, Tokio; Terezín; Europos Parkas, Vilnius; Wijk aan Zee, Nizozemí).
Aleš Veselý / Prostory a meziprostory – Galerie Středokluky /3. 5. - 4. 6. 2013.
