Praha - O jeho díle dodnes diskutují studenti filmových škol na celém světě. Francouzský režisér Alain Resnais patří mezi žijící legendy světové kinematografie. Skutečnost a sen, minulost a současnost, to vše se v jeho filmech prostupuje a mísí v jedno veliké představení. V neděli oslavil devadesátiny. Na jeho film Loni v Marienbadu se podívejte v rámci cyklu Velikáni filmu v pondělí 4. června od 20:55 na ČT2.
Slavný film Loni v Marienbadu vznikl ze spolupráce režiséra Resnaise, jednoho ze spoluzakladatelů francouzské nové vlny, a Alaina Robbe-Grilleta, spisovatele a scenáristy, představitele takzvaného nového románu. V roce 1961 získal tento snímek na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách Zlatého lva.
Ihned po svém uvedení se stal klíčovým dílem kinematografie naznačujícím další možnosti vývoje filmového jazyka. Tzv. „ciné-roman“ je jakýsi přechod mezi románem a filmovým scénářem. V tomto žánru napsal Robbe-Grillet ještě dvě knihy. Při práci na scénáři a následném natáčení pracoval současně i na románu, takže film a kniha se téměř shodují. V knize se nacházejí podrobné popisy jednotlivých scén se zvláštním zaměřením na detaily, které mohou uniknout, jako různé změny kostýmu, prostředí atd.
Loni v Marienbadu (1961) vypráví o setkání dvou lidí na rozlehlém barokním zámku. Muž se pokouší v ženě vzbudit vzpomínku na události loňského roku, kdy se tu prý seznámili, sblížili a slíbili si setkání po roce. Žena všechno popírá i přesto, že jí muž připomíná nejmenší podrobnosti. Když žena popře, že by loni v Marienbadu byla, muž připustí, že se možná setkali v Karlstadtu, v Baden-Salsa, či dokonce Frederiksbadu (všechna jména jsou fiktivní, Marienbad nemá přímou souvislost s českými Mariánskými Lázněmi).
Nový způsob filmového vyprávění vnesl Resnais spolu s dalšími režiséry do francouzské kinematografie začátku 60. let 20. století. V jeho debutu Hirošima, má láska z roku 1959 hudba poeticky vplývá do textu a myšlenky do útržkovitých dialogů. I zde je tématem setkání a zapomnění. Francouzská herečka tu potká japonského architekta. Zamilují se do sebe, ale jejich sblížení vyvolává bolestné vzpomínky na válku. Bojují s minulostí, kterou nedokážou překonat.
Nemusíte studovat film, stačí hodně chodit do kina
Film „fotograficky“ zachycuje skutečnost, postavy nejsou konkrétně určeny a záběry, nepatřící do jedné roviny, jsou zcela samozřejmě řazeny vedle sebe: „Hodně mě ovlivnil André Breton, byl jsem okouzlený surrealisty, obrazy Reného Magrita… Většina toho, co se ve filmu děje, se odehraje v představách jednotlivých postav, v tom je zase vliv němého filmu,“ vysvětluje režisér.
Fascinující je i Prozřetelnost z roku 1976, natočená v anglické koprodukci: umírající spisovatel v temném domě dlí ve společnosti přízraků rodinných vzpomínek a myšlenek z nového románu. „Nemusíte studovat film, stačí hodně chodit do kina,“ tvrdí Resnais, rodák z Bretaně, který před filmovým plátnem doslova vyrůstal. Spolu s komiksovými seriály, které považuje za spřízněné médium, je film jeho celoživotní láskou.
Ve čtrnácti natočil první amatérský snímek. Následovala řada dokumentů, z nichž nejvýraznější je mrazivý obraz německých koncentračních táborů Noc a mlha (1955): „Když jsem viděl první taneční číslo Freda Astaira a Ginger Rogersové, popadla mě ohromná chuť natáčet filmy. Toužil jsem vyvolat v lidech stejný pocit nadšeného rozjaření, který mě zaplavil při sledování jejich představení.“
Člověka pohání nevyhnutelnost konce
S léty v jeho dílech začalo přibývalo ironické poťouchlosti. Jeho komedie Chci domů z roku 1989 vypráví o střetu americké a francouzské kultury. Děj hudební komedie Stará známá písnička z roku 1998 doprovázejí známé písně v podání Josephiny Bakerové, Edith Piaf či Charlese Aznavoura, které komentují myšlenky hlavních postav. Resnais zde zachytil vlastnost lidské paměti, kdy člověku mnohokrát denně prolétne hlavou na základě nějaké asociace útržek melodie či textu známého popěvku.
Jeho pozdní filmy se vyznačují sofistikovaným humorem a ironickým nadhledem. Takový je i snímek Zbloudilá srdce, uvedený na festivalu v Karlových Varech v roce 2007, který Resnais natočil podle divadelní hry Alana Ayckbourna. Inspiraci a energii čerpá Resnais podle svých slov z vědomí konce: „Lidé se liší od zvířat tím, že si uvědomují svou smrtelnost. Člověka pohání nevyhnutelnost konce a do přemítání o něm se vejdou naprosto všechny emoce, od absolutního štěstí po naprostou beznaděj.“
L‘Année derniere a Marienbad - Francouzské drama oceněné Zlatým lvem na benátském festivalu (1961). Režie Alain Resnais. Hrají: D. Seyrigová, G. Albertazzi, S. Pitoeff a další. Ve francouzském znění s titulky, 91 minut.
