Dům umění v Českých Budějovicích připravil výstavu kreseb výjimečné české umělkyně Adrieny Šimotové. Pod názvem A je takové ticho (II) se díla malířky a grafičky zastoupené ve světových galeriích, včetně francouzského Centre Georges Pompidou, vrací do jihočeské galerie po dvaceti letech. Výstava potrvá do 22. dubna.
Galerie vystavila kresebné meditace námětově spjaté s věcmi z autorčina ateliéru a domova. Pod názvem A je takové ticho představila v roce 2012 v Osíku u Litomyšle kresby, kdy názvem odkazovala na verš „A je takové ticho, že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty!“ z básně Je Vladimíra Holana. Kolekce v Domě umění na tuto výstavu volně navazuje.
Ozvěny příběhů
„Ve svých kresbách se Adriena Šimotová obrací k věcem, nádobám, šatům, částem dveří a oken, aby z jejich paměti, prostřednictvím dotyků a otisků, vyvolávala ozvěny příběhů,“ uvedl kurátor výstavy Pavel Brunclík.
Kolekce nabízí černobílé práce. Podle kurátora Domu umění Michala Škody některé diváky možná překvapí, že v expozici chybí její figurální barevná díla. Sám Šimotovou považuje za nejzásadnější osobnost současné české výtvarné scény, kvůli „pravdě“ jejích prací. Za 20 let, během nichž galerii vede, je pro něho setkání s ní na prvním místě.
Několik návštěv jejího ateliéru označil za nezapomenutelné chvíle, kdy cítil silný existenciální přesah. „Byla velice křehká, tichá, citlivá a poetická, ale zároveň normální, dnes se z ní trošičku přehnaně dělá až éterická osobnost. Byla andělem, ale normální ženská, která se uměla i rozčílit a mluvit sprostě, ale všechno se šarmem,“ dodal Škoda.
Paměť řeholního domu
Výstava v Domě umění připomíná, že od poloviny 80. let Šimotová absolvovala tvůrčí pobyty v bývalém františkánském klášteře v podkrkonošském Hostinném. Pořádala tam i neoficiální výstavy velkoformátových kreseb. „V nich chtěla uchovat paměť chátrajícího, v 50. letech násilně zrušeného řeholního domu. Duchovní atmosféra opuštěných, tichých a prázdných prostor pro ni měla zásadní význam,“ řekl Brunclík.
Adriena Šimotová (1926 až 2014) se narodila v česko-francouzské rodině. Studovala na pražské VŠUP, kde se setkala se svým pozdějším manželem Jiřím Johnem, grafikem a malířem. Své práce nesměla od začátku normalizace v Československu oficiálně vystavovat, do českých galerií se proto dostaly až po revoluci. Její díla jsou zastoupena v řadě prestižních zahraničních sbírek včetně pařížského Centre Georges Pompidou, vídeňské Albertiny nebo Muzea umění v japonském Kjótu.
