Když ho kníže Asano našel, byl míšenec Kai něčím mezi chlapcem a zvířetem. A také to byla divoká a nebezpečná bytost, kterou naučili zabíjet démoni z rodu Tengu. Jenomže Asano v jeho očích uviděl kromě spalujícího ohně i touhu milovat a být milován. Proto mu, navzdory varování svých samurajů, otevřel brány svého paláce a netušil, že to bude právě opovrhovaný míšenec Kai, kdo jednou vrátí jeho rodu i jeho róninům ztracenou čest.
Autentický příběh o čtyřiceti sedmi statečných róninech, kteří podle konfuciánských pravidel odmítali žít pod jedním nebem s vrahem svého pána, jehož smrt museli pomstít, i když věděli, že za to zaplatí svými životy, začíná někdy v roce 1701 za vlády šóguna Tsunayoshiho. Tehdy se mladý daimjó Asano nechal vyprovokvokat a vytasil meč na hajzlovského dvořana Kira na místě, kde to bylo zákonem přísně zapovězeno. Za tenhle přečin zaplatil svým životem, jeho rod přišel o majetek a z jeho samurajů se stali róninové – samurajové bez pána, kteří se rozprchli do všech světových stran.
Po dvou letech, kdy se Kira i šógun již přestali obávat jejich pomsty, ovšem bývalý kapitán Oishi svolal čtyřicet sedm nejvěrnějších, kteří byli odhodláni pomstít smrt svého pána a v nelítostné bitvě proti přesile dobyli Kiraeho sídlo a s gustem mu setnuli hlavu, protože (jak je pro hajzly příznačné) neměl sám dost síly, aby odešel z tohoto světa vlastní rukou. Pak pokojně přešli do chrámu Sengakuji, kde očekávali šógunův nevyhnutelný ortel. A ten jim vrátil jejich čest samurajů a bojovníků, protože jim umožnil vykonat hromadnou rituální sebevraždu seppuku a nechal je pohřbít v chrámu, kde se mu vzdali, když splnili své poslání. Půjdete-li kolem 14. prosince, uvidíte davy, které se sem každý rok, v oparu kouře z obřadních tyčinek, přicházejí poklonit jejich památce. Potud stále živá, kultovní japonská legenda. A jak se s ní vyrovnává současný Hollywood? Megalomansky a v přebouchnutém stylu „show must go on“ ať to stojí, co to stojí - stručně řečeno, těžko.
Zwickův Poslední samuraj s Tomem Cruisem, minimálně o šedesát milionů nižším rozpočtem, nesrovnatelně lepším scénářem a vyrovnanější režií (o čtyřech oscarových nominacích nemluvě) je nostalgickou a v daném případě nedostižnou vzpomínkou. A to navzdory tomu, že i tentokrát se mělo jednat o velkofilm s ústřední etablovanou hollywoodskou hvězdou, na kterou se do kina docela chodí.
Místo autentické heroické legendy natočil odvážně (či spíše sebevražedně) nominovaný debutant, režisér Carl Rinsh, fantasy zkříženou s pohádkou, kde japonští samurajové mluví divnou angličtinou, lesem se prohánějí CGI netvoři, zlá, vilná (a mám podezření, že i trochu lesbická) čarodějka Mizuki se podle potřeby mění v lišku, pavouka, draka a Kiraovu konkubínu (kterážto proměna je rozhodně nejzajímavější) a v „moři stromů“ zdánlivě pokojně hnípají démoničtí mniši Tengu, u nichž se Kai vyučil dokonalému zabijáckému řemeslu. Je zvláštní, že navzdory tomu všemu budete mít někdy pocit, že se toho ale místy zrovna moc neděje.
No a když už jsme u postavy Kaie, je třeba říci, že tenhle míšenec, sirotek a polodémon do původní japonské legendy samozřejmě nepatří ani náhodou. Ale když už se do jejího cupování rozparádění scenáristé Chris Morgan (Rychle a zběsile 6) a Hossein Amini (Drive) pustili, přihodili ho do příběhu, který se jim zřejmě zdál málo hustý, a také proto, aby měla ústřední hvězda Keanu Reeves (Matrix) co hrát.
Jenomže když do dramatického a uzavřeného příběhu se silnou pointou, jakým japonská historická legenda nepochybně je, narvete takovýto exkluzivní (a nepochybně i dobře zaplacený) „implantát“, začnete mít problém s leitmotivem. Autentická story musí udělat místo pro figuru, která do ní vlastně nepatří, a tahle důležitá postava (neboť Reeves není v žádném případě čurdař) musí dělat všechno pro to, aby vzbudila (mylný) dojem, že je tady správně. Tohle samozřejmě nemůže dopadnout dobře – a také že nedopadlo.
Pro mě osobně byla klíčovou figurou tohoto příběhu japonská hvězda Hiroyuki Sanada (Poslední samuraj), jehož vůdce samurajů Oishi je u všech klíčových momentů téhle story a je to hlavně on, který děj posouvá, ovlivňuje a dramaticky graduje. A Keanu Reeves, jakkoli evidentně hodně chtěl, jako by byl trochu mimo a spíše zaskakoval v situacích, když jde do tuhého. Rozhodně není tou stmelující, integrující a klíčovou figurou, jak se očekávalo, kterou by nepochybně rád byl, kdyby mu to chaoticky rozevlátý scénář dovolil.
Nevadí mi tolik, že Asano v tomhle aranžmá není mladý, nezkušený feudál, který se nechal vyhecovat dvorním vidlákem Kirou, ale úctyhodný kníže, jehož zemi i dceru chce zplenit nenažraný bastard soupeřícího knížectví Kira. Netrhá mi žíly vymyšlená a přidaná, nenaplněná láska mezi Kaiem, který bude vždycky beznadějně milovat Asanovu nedosažitelnou dceru Miku, ani jeho brutální, byť nekrvavé (protože mládeži přístupné) potrestání za to, že se vydával za samuraje. Přiznávám ale, že to, s čím mám přece jen zásadnější problém, je bezstarostný a zdaleka ne vždy logický způsob, jakým se autentické a historické v tomhle hollywoodském pojetí mění na účelově bizarní, fantasy a pohádkově magické.
To původní látce prostě nesluší a anglicky žvatlající róninové jsou pak už jen třešničkou na tomhle připečeném dortu, který nezachrání ani hodně dobrá kamera Johna Mathiesona. Více respektu k původní předloze a méně snahy po jejím okázale původním převyprávění by tady určitě neškodilo, stejně tak jako jasné rozhodnutí, komu je tenhle opus vlastně určen. Neboť celkové aranžmá (včetně smíšeného japonsko-evropsko-amerického castingu a brutálních, leč nekrvavých scén) naznačuje, že by 47 róninů mělo útočit na americké i japonské, a to dětské i dospělé publikum. Tenhle všeobjímající záběr má však své zásadní úskalí, neboť když je něco koncipováno pro všechny, může se stát, že nakonec není vlastně pořádně pro nikoho.
Rinschův snímek je tak barvitým, tempařsky nevyrovnaným, spektakulárním slepencem, který lze pokojně odkoukat, moc při něm nepřemýšlet a nedělat si hlavu z toho, že na něj téměř vzápětí zapomenete. Neurazí, neohromí, neublíží - prostě 47 róninů, snaživý buddhista Keanu Reeves a jedna velká promarněná příležitost. Místy spíše konverzačka nežli akčňák, která se nikam překotně nežene. Řekl bych, že tenhle projekt měl rozhodně větší ambice, než dokázal naplnit. Ale téměř programově se jich vzdal, jako by chtěl provést filmovou seppuku, spolu se svými protagonisty. Ale mohl by vyhrát, kdyby nějaký vůl (který už neví co s penězi) nevypsal nesmyslnou soutěž na téma: Jak utratit více než dvě stě milionů dolarů, aby to bylo co nejméně vidět. Fakt, že není! Nebo že by v Budapešti a sheppertonském studiu u Londýna, kde se tohle dílko natáčelo, takhle podražili?
47 RONIN / 47 RÓNINŮ. USA 2013, 119 min., české titulky/český dabing, přístupné, 2D a 3D. Režie: Carl Rinch. Scénář: Chris Morgan, Hossein Amini. Kamera: John Mathieson. Hudba: IIan Eshkeri. Hrají: Keanu Reeves (Kai), Hiroyuki Sanada (Oishi), Ko Shibasaki (Mika), Tadanobu Asano (Kira), Min Tanaka (Asano), Rinko Kikuchi (Mizuki), Cary-Hiroyuki Tagawa (Tsunayoshi). V kinech od 2. ledna 2014.
