V Česku sportuje minimálně jednou týdně každý druhý – nejaktivnější jsou mladí vysokoškoláci z velkých měst. A Češi patří i mezi nadšené fanoušky – nějakému sportu fandí zhruba sedm lidí z deseti, vyplývá z průzkumu agentury Kantar. Na druhou stranu se ale stále nedostává sportovišť a také chybí kvalitní trenéři, poukazuje Česká unie sportu. Důvod – schází peníze.
Kolo – plavání – běh – patří v posledních letech mezi nejoblíbenější sporty Čechů. „Je to něco takového, co vlastně Češi dělají přirozeně, s čím začínají už v dětství. A jsou to i poměrně vlastně málo finančně náročné sporty,“ konstatuje manažer výzkumu Marek Šubr z České spořitelny.
Průměrný Čech, který sportuje jednou týdně, utratí za všechny své fyzické aktivity více než čtyři a půl tisíce korun – nejvíce zaplatí za vybavení, vstupné nebo za trenéra. Průměrná česká domácnost o dvou až třech členech pak utratí za sport více než deset tisíc korun ročně.
A pokud připočteme ještě i to, že Češi patří mezi nadšené fanoušky a neváhají si za sportovní podívanou i zaplatit, kdy zhruba každý třetí chodí na zápasy, pak celkové útraty za sport ještě stoupnou. U jednotlivce na téměř šest tisíc, u domácnosti na třináct, vyplynulo z průzkumu agentury Kantar pro Českou spořitelnu.
A platí i to, že si raději pořizují svou vlastní sportovní výbavu – až 95 procent z nich si ho občas kupuje a čtvrtina si ho někdy půjčí, a to zejména mladí do 29 let. Ti totiž většinou ještě studují, takže nemají příliš peněz nazbyt.
Půjčovny mohou dobře posloužit i v případě, že je pořízení výbavy hodně nákladné – jako třeba rafting/kanoistika, kde to dělá více než každý druhý sportovec, podobně jako u curlingu a lukostřelby.
Se sportem jsme na tom ve srovnání s Evropany „průměrně“. Půl jich je na tom líp a půl hůř
Podle průzkumu Eurostatu je Česká republika zhruba v polovině žebříčku, co se týče občanů, kteří se minimálně jednou týdně účastní nějakých pohybových aktivit. „Není to nejhorší, ale zdaleka ani nejlepší, nemáme na takové státy, jako je například Dánsko, Rakousko, Finsko, Švédsko, ale také Norsko nebo Island,“ komentuje generální sekretář České unie sportu (ČUS) Jan Boháč.
Pokud jsou ale v rodině děti sportovci, anebo někdo bere sport opravdu vážně, pak musí počítat s daleko většími částkami než několik tisíc korun ročně. „Ty věci se strašně rychle vyvíjejí, technologie jdou dopředu, takže i v těch mládežnických kategoriích je vidět, bohužel, jestli ti rodiče mají peníze a jsou schopni tomu dítěti koupit kvalitní věc. Anebo jestli ten kluk je jenom talent a jezdí na daleko horším materiálu, tak už tam vznikají rozdíly, které se pak těžko mažou,“ říká průkopník závodění na horských kolech Radim Kořínek.
Mladí sportovci podle České unie sportu hrají nejraději fotbal, tenis, volejbal a poslední dobou stále oblíbenější florbal. Zájem o organizovaný sport u mládeže do 14 let podle statistik ČUS poslední tři roky roste. Ne však dobré podmínky pro trenéry.
„Děti by celkem chtěly sportovat, ale nemá se jim kdo věnovat. V současnosti prostě ve sportu chybí lidi, protože chybí jejich podpora – dobré podmínky pro trenéry mládeže, cvičitele, kteří se budou věnovat mládeži, ani ne tak na tom výkonnostním stupni, ale základním,“ vysvětluje Boháč.
Sport v obcích a městech organizují často dobrovolní funkcionáři, kteří toto vykonávají zadarmo a ve volném čase – jenže těch ubývá, poukazuje ČUS. Nikdo je neocení a navíc se také zhoršují podmínky – rostou povinnosti spojené s administrativou a nejistota, co bude dál. A podle ČUS doslova chybí naděje, že se to zlepší. Stále hůře se shánějí i prostředky na sportovní činnost, protože stát dlouhodobě zanedbal financování sportu.
Nejsou peníze na trenéry
V Česku je okolo deseti tisíc tělovýchovných jednot a sportovních klubů. Z nejnovějšího šetření ale například vyplývá, že 76 procent tělovýchovných jednot (TJ) a sportovních klubů (SK) postrádá peníze pro zajištění svého základního fungování a sedmi z deseti chybí peníze na nábor dětí. A alarmujících 94 procent TJ/SK nemá prostředky na zaplacení kvalifikovaných trenérů.
„Vnímáme to jako velkou komplikaci ovlivňující celý český sport. Vždyť co budeme dělat, když budou scházet tito nadšenci, kteří v dětech vytvářejí klíčové pouto ke sportu? Jen stěží najdeme bez nich další talenty, co se prosadí ve světě,“ konstatuje tiskový mluvčí ČUS Jiří Uhlíř. A dokládá to opět čísly z projektu „Díky, trenére“, který se snaží upozornit na práci trenérů mládeže. Z průzkumu mezi 1500 trenéry a trenérkami vyplynulo, že většina se trenérstvím jen „baví“ a pouze zhruba každý šestý se trenérstvím opravdu živí (15 %).
Sečteno a podtrženo – za 8 let, tedy mezi lety 2009 až 2017 podle ČUS prořídly řady dobrovolných trenéru, cvičitelů a lidí, kteří se starají o chod klubů, téměř o čtvrtinu, tedy o padesát tisíc lidí – z téměř dvou set tisíc na 144 tisíc. A zbývající stárnou, varuje unie.
Dotační programy, které mají pomoci, jsou podle názoru ČUS pro kluby tak nepřehledné a složité, že zpravidla nejsou schopné vůbec samy podat žádost – proto také polovina z nich žádnou v rámci Programu MŠMT „Můj Klub“ 2018 ani nepodala. A přitom by program k financování chodu klubů mohl přispět. A druhá polovina TJ/SK zase nesplňuje podmínky nastavené státem ve vypsaném programu.
Dotace jen pro děti
Dalším bolavým místem jsou sportoviště – i zde je potřeba zajistit údržbu a financovat jejich provoz. Jde o to, že jsou zastaralá, mají ekonomicky náročný provoz a vysoké náklady na údržbu – jejich průměrné stáří je 48 let. Jenže pro rok 2017 byla státní podpora údržby a provozu pro TJ/SK zrušená a dosud nebyla vypsána nová samostatná podpora.
Problémem může být, že dotace na údržbu a provoz sportovních zařízení sice mohou sportovní spolky čerpat, ale týká se pouze těch, které mají členskou základnu dětí. Oprávněným žadatelem je tělovýchovná jednota nebo sportovní klub, ve kterých je minimálně 12 osob ve věku 6 až 23 let.
„Klíč dělení podpory mezi žadatele není nastaven podle hodnoty či objemu spravovaného majetku, což by financování provozu sportovišť předpokládalo, ale podle počtu dětí. Když nějaký klub bude disponovat několika hřišti, ale v rámci své organizace se neorientuje na mládež, tak čerpat nemůže. Vůbec se neřeší, jestli někdo obstarává velkou sportovní halu a k ní desítky sportovních staveb nebo jen jednu menší tělocvičnu. Ale uvidíme,“ vysvětlil Marek Hájek z České unie sportu.
Podle informačního systému České unie sportu, který disponuje statistickými údaji z více než sedmi tisíc klubů a jednot, se tak o dotace z programu ,Můj klub‘ nemůže přihlásit více než dva tisíce sportovních subjektů. Nesplňují limit počtu členů v požadovaném věkovém rozhraní.
„Za náš klub hraje čtyři nebo pět kluků. Celkem je u nás ve vsi 330 obyvatel, z toho stovka důchodců. Děti u nás prostě nejsou a já už je nenadělám. Hodně děcek od nás navíc odchází do větších klubů,“ popsal situaci Josef Vrbka z SK Radkovic u Hrotovic. Podobně říká i Jiří Krabička z YachtClubu Dyje: „Jsme klub, který pořádá patnáct závodů v jachtingu za rok, včetně mládežnických, ale v členské základně nemáme tolik dětí. Zaskočilo nás to, na dotace nedosáhneme – na činnost klubu ani na provoz loděnice.“ Nové podmínky překvapily také Richarda Šacha z TJ Bohemians Praha.
„Pokud někdo bude mít stejný počet dětí jako my, ale jedno hřiště, tak bude mít stejnou podporu jako u nás, kde máme několik hřišť a krytých hal. Z mého pohledu to není vyvážené,“ doplnil Šach, který dotace na provoz a údržbu sportovního majetku, jako neoprávněný žadatel, nedostal. „Kvůli tomu si musíme půjčovat peníze, abychom nemuseli sportoviště zavírat. Jak je budeme splácet, to teprve uvidíme.“
Čech deset eur, Francouz 180
Pokud porovnáme veřejné výdaje na sport na jednoho obyvatele, tak už před zhruba deseti lety srovnání ukázalo, že Česko je se svými tehdy zhruba deseti eury na úplně spodním chvostu tabulky. Pro srovnání – ve Francii to bylo osmnáctkrát více. Hůře než v Česku na tom bylo jen Bulharsko a Malta. A v sousedním Německu je to šedesát eur. A přestože jsou tyto statistiky staré už zmíněných téměř deset let, tak podle tiskového mluvčího ČUS Jiřího Uhlíře se na nich nic nezměnilo. „Stále je v České republice sport významně podfinancovaný a patříme v tom na chvost v rámci Evropské unie,“ dodává.
V řeči čísel to vypadá tak, že v roce 2009 mělo Česko výdaje na sport ve výši zhruba 0,1 % HDP a byla čtvrtá od konce v EU, a podle ČUS se to do letoška v podstatě nezměnilo – HDP 2017 bylo 5,05 bilionu, výdaje na sport v programech 4,1 miliardy korun, tj. podíl cca 0,08 %. „Letos se očekává HDP cca 5,3 bilionu a výdaje na sport do 5,4 miliardy korun, tj. 0,1 % HDP. Průměr EU v roce 2009 však byl 0,4 % HDP, takže se pohybujeme stále na cca 25 % průměru EU,“ upozorňuje unie, podle které za posledních dvanáct let tak došlo k celkovému deficitu financování sportu ve výši dvaceti miliard korun.
„Abychom byli v Evropě plně konkurenceschopní, měli bychom dosáhnout alespoň těch 0,4 % výdajů HDP – to je však průměr už z roku 2009 a v současnosti může být i vyšší, což by letos mělo být cca 21 miliard korun,“ říká ČUS. Podle nich by se tak výdaje na sport srovnatelné s Evropou měly pohybovat kolem 20 miliard korun za rok ze státního rozpočtu a navíc by se mělo výrazně zvýšit financování sportu z rozpočtu krajů a obcí.
A co k plánům do budoucna říká ministerská Koncepce Sport 2025? „Snahou je cílově navyšovat objem prostředků na sport ze stávajících 0,3 % na 1 % státního rozpočtu.“ V letošním roce by to tak bylo (1 %) cca 14 miliard, v roce 2025 by to mělo být už někde kolem 16 miliard korun.
Pro inspiraci je podle Uhlíře dobré srovnat sport s kulturou. „Ministerstvo kultury disponuje částkou 12 miliard na rok. K tomu má zhruba dvě stě úředníků, kteří se starají o celkový chod. Jak je na tom sport? V České republice nemá ani samostatný resort, funguje v rámci MŠMT. Tam se o celý chod stará něco málo přes dvacet úředníků. Do sportovního prostředí půjde ale v roce 2018 celkově 5,4 miliardy korun,“ poukazuje Uhlíř.
Přitom podle něho platí, že když populace více sportuje, je zdravější a ušetří se více peněz ve zdravotnictví. „Tohle dokazují podle něho mnohé evropské studie,“ upozorňuje. „Navíc sportovci proslavují Českou republiku minimálně stejně, nebo možná i více, jako umělci,“ dodává. Za krok správným směrem ale považuje vznikající Vládní agenturu pro sport. Tu by měl řídit bývalý hokejový brankář Milan Hnilička, v současnosti poslanec za hnutí ANO. Základní cíl je prostý – podpora sportu skrze zvýšení státních prostředků směřující do této oblasti.
A i ministerstvo školství si celkový finanční deficit uvědomuje, jak potvrdil České televizi náměstek pro řízení sekce sportu a mládeže Karel Kovář. Podle něho se už ale přece jen něco mění – třeba se poslední dobou zlepšují investice do sportovní infrastruktury – ročně se opraví nebo postaví zhruba dvě stě sportovišť.
