Praha – Důl Paskov čeká propouštění. Pro Ostravsko, kde je už nyní bez místa téměř 10 % práceschopné populace, to bude znamenat sociální problém. Důl zaměstnává 2 500 horníků a stovky dalších lidí živí přes navázané firmy. Řešení paskovských „padáků“ se proto stalo i jedním z předvolebních témat. Česko přitom neprožívá nic mimořádného, útlum důlního průmyslu řeší Ostravsko už dlouhá léta i mnohé okolní státy. Jak by se tedy se zástupy propuštěných horníků vyrovnali jinde?
Jak propouštět, aby to co nejméně bolelo
Hlavní roli ve zmírnění dopadu chystané uzavírky Dolu Paskov na region by měl hrát vlastník, tedy společnost OKD, shoduje se více než polovina zdejších politických stran, které mají dle průzkumu společnosti TNS Aisa pro ČT šanci zasednout po volbách ve sněmovně. Volají kupříkladu po tom, aby OKD vyplatila horníkům „tučné“ odstupné anebo uzavření dolu posunula až na rok 2016, což by umožnilo rozložit dopady výpovědí v čase.
Že by měl stát s vlastníkem OKD jednat, schvalují také ekonomové. Vzhledem k vysoké nezaměstnanosti na Ostravsku jde podle nich o případ, do kterého se má vložit vláda. Domnívají se však, že hlavní díl nákladů by neměl ležet na bedrech firmy, ale právě na státu.
„Dovedu si představit, že by stát zasáhl, dočasně dotoval OKD těžbu nebo by platil mimořádné rekvalifikace či dávky propuštěným lidem. Nepřenášel bych to ale na bedra zaměstnavatele, který má už nyní finanční problémy,“ říká manažer oddělení pro EU České spořitelny Jan Jedlička.
Inspiraci přitom může Česko hledat v zahraničí. Rektor Bankovního institutu a exministr financí Pavel Mertlík považuje za vzor hodný následování skandinávský model.
„Ve Švédsku má zaměstnanec velmi dobrou jistotu, že v nezaměstnanosti neztratí sociální postavení, protože dostane dávky, které se příliš neliší od mzdy, kterou měl předtím,“ zdůraznil Mertlík. Lidé si tak udrží kupní sílu, což zmírní dopady na ekonomický růst. „Je to spravedlivé. Proč by se totiž měl podnik, který bojuje o existenci, starat o zaměstnance,“ dodal Pavel Mertlík.
V řeči čísel: Švédsko ročně vynaloží na sociální dávky zhruba 435 miliard švédských korun (v přepočtu 1,3 bilionu Kč) - což je přibližně 13 % švédského HDP. V Česku to je 464 miliard Kč, tedy přibližně 12 % tuzemského HDP. V rovnováze pomáhají udržet švédský systém vysoké daně a odvody - Švédové jich prostě vyberou víc než Češi. Díky tomu se zemi také daří hospodařit s vyrovnaným nebo dokonce mírně přebytkovým rozpočtem. I v krizovém roce 2009 hospodařila země s deficitem jen 0,7 %.
Švédové v praxi
Zatímco české firmy odvádějí na sociální pojištění necelých 23 % hrubé mzdy za zaměstnance, ve Švédsku tento odvod přesahuje 31 %. Když ale Švéd přijde o místo, dostane základní rovnou dávku ve výši 320 švédských korun na pracovní den, což odpovídá zhruba třetině průměrného čistého platu v zemi.
Pokud byl pojištěný ještě také u oborového fondu, což je ve Švédsku takřka samozřejmostí, může se těšit na komfortní podporu, která odpovídá 80 % jeho předchozí mzdy po prvních 200 dnů nezaměstnanosti a 70 % mzdy po dobu dalších 100 dní.
Podobně jako v Česku, kde výpovědní lhůta činí dva měsíce, nemůžou ze dne na den propustit zaměstnance ani švédské firmy. Výpovědní lhůta je tam silně variabilní a může vystoupat až na 6 měsíců v případě, že zaměstnanec pracuje ve firmě 10 let a déle. Pokud jeho kontrakt v době výpovědi netrval déle než dva roky, pak mu zaměstnavatel může oznámit ukončení pracovního poměru jen měsíc předem.
Jde-li o hromadné propouštění, musí ve Švédsku stejně jako v ČR podnik o svém záměru vyrozumět úřad práce. Zatímco u nás to musí oznámit jen 30 dní předem, ve Švédsku je lhůta delší. Pokud má o práci přijít více než 100 lidí, musí o tom tamní obdoba úřadu práce vědět nejméně šest měsíců předem, aby mohla připravit strategii, jak mase lidí bez práce pomoci.
V čem se švédský systém od toho českého zásadně liší, je otázka odstupného. Zatímco Čech má nárok, aby mu zaměstnavatel vyplatil až tři platy (v závislosti na délce pracovního poměru), švédský právní řád pojem odstupné de facto nezná. Starost o propuštěné zaměstnance obvykle rovnou přechází na stát.
Výjimkou jsou pouze případy, kdy se pracovníci s firmou o platnost výpovědi přou nebo když se do jednání vloží odbory. V takovém případě se dle studie společnosti Deloitte odstupné obvykle pohybuje v rozmezí 6 až 15 platů. V podobných mezích se v českých podmínkách pohybuje i nabídka OKD, které chce horníkům na odstupném vyplatit až 12 měsíčních platů.
Volvo: Na dlažbě skončilo skoro 5 tisíc lidí
S hromadným propouštěním má Švédsko bohaté zkušenosti z let 2008 až 2010, kdy se pod tlakem hospodářské krize zhroutil tamní automobilový průmysl. Kupříkladu automobilka Volvo mezi lety 2008 až 2009 propustila téměř 2 300 zaměstnanců, dalších 2 500 lidí přišlo o práci u jejích dodavatelů. Aby lidé nezůstali dlouhodobě závislí na dávkách, rozjely švédské úřady rekvalifikační programy a školení pro propuštěné. Dočasná pobočka úřadu práce zřízená přímo v továrně Volva kontaktovala také firmy, které by mohly bývalé pracovníky automobilky v budoucnu zaměstnat.
O finanční pomoc s bojem proti nezaměstnanosti si tehdy Švédsko řeklo také v Bruselu. Evropská komise mu z fondu na přizpůsobení globalizaci dala téměř 10 milionů eur. Z těch země financovala například pomoc lidem, kteří se v reakci na propuštění rozhodli samostatně podnikat, různé tréninkové programy pro propuštěné nebo program tzv. generační obměny, v rámci nějž starší pracovníci předávali zkušenosti mladším kolegům. Výsledkem bylo, že do září 2011, tedy necelý rok po poslední vlně propouštění, získalo novou práci 70 % bývalých zaměstnanců Volva a jeho dodavatelských firem.
Španělský strašák
Na opačném konci spektra než Švédsko stojí Španělsko. Tamní zákony podnikům přímo nařizují vyplácet zaměstnancům propouštěným kvůli restrukturalizaci vysoké odstupné. Za každý rok odpracovaný ve firmě má člověk nárok na odstupné odpovídající platu za 20 pracovních dnů. Suma vyplacená na odstupném může vyšplhat až do výše 12 měsíčních platů.
Před reformou, kterou v roce 2012 nadiktoval Španělsku Brusel, přitom nechávaly tamní zákony břemeno péče o propuštěné zaměstnance na podniku ještě mnohem více. Firma musela vyplácet odstupné odpovídající platu za 45 pracovních dnů za každý odpracovaný rok. Strop byl stanoven na 42 měsíčních platů.
Jde-li o hromadné propouštění, nařizuje litera zákona španělským firmám, aby pro své bývalé zaměstnance připravily plán, který jim usnadní nalezení nového místa. Ten má zahrnovat mimo jiné vzdělávací kurzy nebo aktivní pomoc s hledáním nového místa zorganizovanou za přispění personalistů. Tuto asistenci musí firma poskytovat propuštěným minimálně po dobu 6 měsíců. Detaily plánu podnik narýsuje společně s odbory.
Právě tvrdé podmínky pro propouštění jsou ale také jedním z důvodů, proč nezaměstnanost ve Španělsku zejména mezi lidmi do 25 let, kteří hledají první úvazek po škole, láme rekordy. „Když je na firmy uvaleno hodně restrikcí při propouštění zaměstnanců, tak jsou zaměstnavatelé velmi opatrní, než někoho přijmou,“ potvrzuje ekonom institutu CERGE-EI Daniel Münich.
Dá se něco okopírovat?
Příklad Španělska s řadou restrikcí - byť možná dobře míněných ve prospěch zaměstnanců - bychom si podle ekonomů za příklad brát neměli. Jak je to ale s příkladem Švédska? Ani ten se zřejmě nedá beze zbytku převzít.
„My jsme spíš tradiční průmyslová výrobna, taková montovna. Přidaná hodnota této výroby není tak vysoká jako u vývoje jedinečných sofistikovaných výrobků, na něž se specializuje Švédsko. A když vytváříte nižší přidanou hodnotu, musíte mít i nižší náklady práce,“ vysvětlil Jedlička. Tak vysoké odvody, které by dokázaly zaplatit podporu v nezaměstanosti na švédské úrovni, proto podle něj s ohledem na konkurenceschopnost Česka mít nelze.
Místo změn sociální politiky by to proto podle ekonomů chtělo spíš nastavit hospodářskou politiku tak, aby uměla ad hoc motivovat vznik nových pracovních míst. Podobně jako ukazuje příklad švédského Volva (viz rámeček) lze sáhnout třeba po evropských dotacích, které by podpořily rekvalifikaci a podnikání v problémovém regionu.
