Zdraví patří k tomu nejcennějšímu co máme, přejeme si ho při různých příležitostech. V byznysu s nemocí se točí jedny z největších peněz na světě. I kvůli tomu se však mění často vztah mezi lékařem a pacientem, z kterého se stává spíše klient. Nicméně celkově lze sledovat ve společnosti jeden důležitý moment: lidé se začínají o své nemoci více zajímat a už nechtějí jen bezhlavě polykat prášky, shodli se hosté pořadu Fokus Václava Moravce na téma Moc a bezmoc medicíny.
Lékař už není bůh, kterému se bezmezně věří. Přístup posledních let se výrazně změnil. Lidé už nevnímají lékaře jako rodiče, aby je léčil jen dle svého uvážení, ale přibývá těch, kteří chtějí informace, chtějí vědět, jak se bude léčit, co se jim bude nabízet a také mají možnost si vybrat. „V mnoha oblastech dnešní medicína umožňuje si vybrat, protože k cíli vede několik cest. A výběr by měl být svým způsobem na pacientovi,“ konstatuje neurochirurg Vladimír Beneš.
Etnolog Mnislav Zelený o lékařích západní medicíny ale v jisté nadsázce říká, že jde o největší zlo lidstva a zároveň největší dobro člověka. „Podle mě je lékař největší zlo lidstva, protože jeho nezajímá lidstvo, on léčí člověka a snaží se ho za každou cenu vyléčit, ale bez ohledu na to, jaký to má dopad na lidstvo za sto, dvě stě, či tři sta let. Nacpe do něho všechny léky, antibiotika, chemikálie a vlastně zaneřádí lidský genofond. A my si pak neseme do budoucnosti pořád zhoršující se stav lidstva. U indiánů nic takového neexistuje,“ míní etnolog Zelený, který se mnoho let zabýval studiem indiánského etnika.
Šaman není léčitel, zdůrazňuje Zelený. „Ten se hlavně stará o duchovní profil celého etnika a má na starosti i výchovu dětí, a to je hlavní, aby děti byly duševně a fyzicky dobře připraveny do života,“ dodává.
Poukazuje na to, že moderní společnost příliš lpí na individualistickém přístupu a dívá se na člověka jako na objekt, nezajímá ji, co bude dál. S tím však neurochirurg Beneš nesouhlasí. Podle něho není medicína o tom, jak vyléčit za každou cenu. „Medicína je o soucítění, ale i o tom vědět, kdy už nemohu, a kdy je daleko milosrdnější nic nedělat. A to není léčení za každou cenu,“ vysvětluje.
Léčení záleží na stavu peněženky
V nejchudších zemích světa , měřeno výší HDP, se za farmaka utratí ročně na jednoho obyvatele ani ne 8 dolarů, za to v těch nejbohatších je to šedesátinásobek, tedy 430 dolarů. Poměr k HDP jednotlivých států zůstává podobný, výdaje na léky představují zhruba půldruhého procenta. Jinými slovy 16 procent světové populace žijící v těch nejvyspělejších státech spotřebuje přes 78 procent veškerých globálních výdajů na léky a naopak na 18 procent lidí z nejchudších zemí zbývá pouhé jedno procento. A zatímco téměř dvě třetiny těchto výdajů jdou v nejbohatších zemí z veřejných peněz, v ekonomicky nejzaostalejších si je lidé z téměř 80 procent hradí sami.
Data ukazují, že se západní medicína posouvá k bance, ke konzumentovi, ke klientovi. Stále více kauz z lékařského prostředí řeší právníci. Je možné z toho kolotoče byznysu ve zdravotnictví vystoupit?
Je pravda, že třeba ve Spojených státech pacientům, když jsou propouštěni z nemocnice domů, právník ve dveřích rozdává vizitky se sdělením, aby ho v případě nespokojenosti s péčí kontaktovali.
„Dříve byl vztah pacient lékař velmi harmonický, kdy obě strany věděly, že oba udělají vše proto, aby to dopadlo dobře. Dnes je ale tlak vyvíjen minimálně ze dvou stran. První je tlak výzkumu, kdy abych mohl zastávat významné místo, potřebuji titul, abych mohl mít titul, potřebuji publikace, abych měl publikace, potřebuji dělat výzkum a abych ho mohl dělat, potřebuji pacienty, a ten lékař nebo výzkumník můžou k tomu pacientovi přistupovat každý jinak. A druhý je tlak farmaceutických firem,“ vysvětluje přednosta Ústavu etiky třetí lékařské fakulty UK Marek Vácha.
Chodíme si k lékaři jen pro recept? Prý už ne
Roční útrata za léky v Česku činí 80 miliard korun. Platí tedy to, že když jdeme k lékaři, jdeme si tam pro recept? Prý už ne. Lékaři stále více zmiňují skutečnost, že lidé už vlastně neočekávají, že budou odcházet z ordinace se štosem receptů v ruce. Naopak. Stále více z nich přichází s obráceným požadavkem. „Beru spousty léku, je mi pořád špatně, poraďte mi, co mám udělat, abych byl zdravý a nebral tolik léků, slýchávám stále častěji. Takže myslím, že zájem o pochopení nemoci a o aktivní přístup narůstá a lidé už nechtějí spoléhat jen na moc té mocné medicíny,“ konstatuje celostní lékař Jan Hnízdil.
Přesto ale čísla, která se točí v obchodu s léky, nejsou nijak malá. V České republice se v roce 2014 utratilo za léky více než 80 miliard korun, přes 70 miliard stály léky na recept, dalších více než 9 miliard utratili lidé v lékárnách za volně prodejné léky. Celkově šlo o více než 260 milionů balení. Přestože celkově spotřeba léků v posledních letech mírně klesla, některé druhy medikamentů zaznamenaly dramatický nárůst. Například antidepresiva.
Diskutující se ve Fokusu shodli na tom, že to mimo jiné souvisí i s tím, kolik má vlastně lékař na pacienta času. Podle Zeleného má totiž slovo velkou sílu už jen samo o sobě. Dokáže léčit. „Nemoc vychází i jen z prostředí, je to složitý proces, není to jen orgán, je to způsob jídla, stravy, jak chodíme, co děláme,“ říká Zelený a poukazuje na to, že je potřeba léčit vše dohromady. Beneš s tím souhlasí, i podle něho dokáže slovo pacienta optimisticky naladit například před operací. Ale zároveň zdůrazňuje, že se nemůže k nemocnému chovat jako ke zdravému. „Musí to mít hlavu a patu,“ dodává.
Rodinní lékaři měli svůj smysl
Špičková medicína dělá zázraky. Výkony, které nabízí třeba onkologie, před těmi je nutno smeknout. „Ale komplexní medicína se snaží vrátit moc zpět do rukou pacienta, aby on pochopil, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje,“ říká Hnízdil. Jeho přístup je založený na klasické moderní medicíně, ale zároveň se vrací k moudrosti a zkušenosti starých rodinných doktorů. Poukazuje tím na to, co už bylo řečeno: současná medicína má tři velké chyby.
Podle něho totiž stojí na tom, že každá zdravotní porucha má nějakou příčinu, kterou lze pomocí vyšetřovací techniky odhalit a zásahem zvenčí léčit. Omyl druhý je to, že medicína se odehrává mimo hlubší vztah s pacientem. A třetí, že přetrvává pojetí lidského těla jako mechanického stroje a nemoci jako poruchy některé z jeho součástek.
„Mluví se neustále o tom, že máme krizi ve zdravotnictví. Že ta medicína je dokonalá, že výkony a léky jsou správně indikované, jenom že chybějí peníze. Ale to není pravda. Peníze nejsou příčinou krize, ale důsledkem toho, jak se medicína v praxi dělá. Tedy těch limitů, jak se dělá. Medicína je atomizovaná,“ vysvětluje Hnízdil.
To spočívá podle něho v tom, že si rozdělila člověka na jednotlivé orgány a buňky, a tím se rozpadla na různé specializace. „Na doktory na srdce, játra či ledviny, a tím dosahuje úžasných objektivních a detailních znalostí o stavbě a činnosti lidského těla. Ale současně tentýž způsob vede k tomu, že nedokážeme zasadit ty detaily a objektivní informace do života pacienta. A to vede k tomu že obrovská spousta léků a vyšetření se dělá zbytečně,“ říká. A dodává, že to právě dříve rodinní lékaři uměli: léčit v souvislostech.
Druhým problém medicíny je objektivizace
Objektivně nevysvětlitelné choroby, což je stav, kdy se do ordinace dostaví člověk s typicky tělesným problémem, na který je dlouhodobě vyšetřován, ale u 40 procent se nepovedlo identifikovat příčinu. Počet takových případů podle lékařů také roste. Z jedné studie pak vyplynulo, konstatuje Hnízdil, že potíže jsou vlastně jen ztělesňováním složité životní situace člověka.
Kde jsou tedy vlastně hranice moci a bezmoci dnešní medicíny, která si stále občas neví rady? „Já bych souhlasila s bezmocí. Ale moc medicíny, toho by se bála, moc ve mně vzbuzuje strach, a té moci by mohla medicína i zneužít. Bavíme se o tom, zda se celá medicína nestane nakonec více ekonomicky prospěšným oborem, a že se to zvrhne v klientelismus. Medicína musí být vždy pokorná a netoužit po moci,“ zamýšlí se imunoložka Terezie Fučíková.
