Praha - Před listopadem 1989 nemohl u nás vlastnit soukromý obchůdek nikdo. Nebylo se tedy čemu divit, že krátce po prvních svobodných volbách v červnu 1990 tak podnikání chtivé zájemce potěšila idea takzvané malé privatizace, která svou právní podobu našla ve vládním zákoně o převodech vlastnictví státu na jiné osoby schváleném Federálním shromážděním 25. října 1990. Malá privatizace, jež se dočkala převážně kladného hodnocení, se pak naplno rozběhla v lednu následujícího roku a formálně skončila v roce 1994. „Velká ozdravná operace“, jak malou privatizaci nazval její duchovní otec Tomáš Ježek, byla prvním krokem na cestě od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství. Součástí transformačního procesu byly vedle velké privatizace, zejména cenová liberalizace, uvolnění zahraničního obchodu a snaha o udržení makroekonomické rovnováhy.
Malá privatizace, podle odborníků nejrychlejší a zároveň nejméně problematická část celého privatizačního procesu, umožnila v tehdejším Československu rozjezd drobného podnikání. Státu se v ní podařilo ke konci roku 1993, kdy se konaly poslední aukce, získat přes 31 miliard korun za zhruba 25 000 prodaných privatizačních jednotek. Malá privatizace tak znamenala nový začátek pro tisíce lidí, kteří v dražbách získali obchody, restaurace a další provozovny služeb či některé menší podniky. Slovo „malá“ poukazovalo na malou velikost provozních jednotek.
„Tenkrát ten záměr byl jistou improvizací. Něco jsme potřebovali udělat rychle, aby byly rychlé výsledky a vymyslela se malá privatizace. Myslím, že to bylo velice nešťastné, protože skutečně šla bleskově.“
V rámci malé privatizace se dražil pouze majetek. Veškeré závazky zůstaly spojeny s původním socialistickým mateřským podnikem, což později často ztěžovalo jeho prodej. Dalším problémem privatizace byly nedořešené majetkové poměry, kvůli kterým v pozdějších letech část podnikatelů o vydražené provozovny přišla.
První soukromé obchůdky - ovoce a zelenina v Koněvově ulici
Zvuk licitátorova kladívka poprvé zazněl 26. ledna 1991 v zaplněném sále pražského magistrátu, kde svého nového majitele získala například prodejna ovoce a zeleniny v Koněvově ulici v Praze nebo samoobsluha na Zbraslavi.
V červenci 1990 vzniklo nové ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, v jehož čele stanul Tomáš Ježek. Nový resort pak zřídil privatizační komise, které vystupovaly jako organizátoři veřejných dražeb v jednotlivých okresech. Průměrná vydražená cena privatizovaných jednotek byla přibližně o 50 až 60 procent vyšší než cena vyvolávací. Proběhlo však i několik takzvaných holandských aukcí, při níž mohla vydražená cena klesnout až na 20 procent ceny vyvolávací.
Z malé privatizace šly peníze například na povodně v roce 1997
V souvislosti s malou privatizací byl nejproblematičtější těžko prokazatelný původ peněz, se kterým budoucí podnikatelé „vstupovali do hry“. I Tomáš Ježek problém špinavých peněz přiznával, nicméně podle něj ale převážná část financí pocházela z úvěrů poskytnutých zejména Českou spořitelnou, Komerční bankou a Agrobankou. Většina odborníků ale případné „čištění peněženek“ občanů odmítala, údajně by to podle nich vedlo jen k nekonečnému veřejnému obviňování.
Příjmy z prodeje provozních jednotek končily na zvláštním účtu Fondu národního majetku, jehož činnost Ježkovo ministerstvo řídilo. Podle zákona nesměly příjmy z malé privatizace kvůli dodržení rozpočtové disciplíny sloužit běžným výdajům státního rozpočtu. Peníze byly později použity například na odstranění následků povodní v roce 1997, na zkvalitnění technického stavu škol, část peněz šla na projekty související s ozdravením ovzduší či na budování infrastruktury kolem dnešní O2 areny.
