Brusel – Klíčová úmluva o fungování unijních institucí, Lisabonská smlouva, dozná změn. Zkraje unijního summitu, který dnes odstartoval v Bruselu, se na tom dohodli lídři členských států. Drobná úprava dokumentu, který platí teprve rok, má umožnit vznik trvalého záchranného mechanismu pro země v hospodářských potížích. Případný bankrot některého ze států platících jednotnou evropskou měnou by už neměl dopadnout jen na daňové poplatníky, ale podílet by se na něm měli i soukromí investoři.
„Evropská unie je připravená udělat cokoliv, aby zajistila stabilitu eura,“ uvedl prezident EU Herman Van Rompuy, který výsledek večerního jednání oznámil. Podle šéfa Evropské komise Barrosa je výsledek summitu „velkým dnem pro Evropu“, přičemž věří, že unii současná krize v eurozóně posílí.
Podíl soukromých investorů na případné krizi má zajistit takzvaný permanentní mechanismus, který po roce 2013 vystřídá nynější záchranný fond eurozóny (EFSF), jehož platnost právě tehdy vyprší. Do fondu se země zavázaly přispět 440 miliardami eur, které může eurozóna využít na finanční pomoc některé z problémových zemí. Zatím pomoc potřebovalo jen Irsko, ale investoři se obávají, že by jej v dohledné době mohlo následovat i Portugalsko.
Velvyslankyně ČR při EU Milena Vicenová
„Změny by měly být co nejjednodušší, aby celý proces běžel rychle a aby byl celý nový evropský krizový mechanismus připraven. Jde opravdu o dvě věty. Jedna věta bude říkat, že členské státy mohou ustavit krizový mechanismus, a druhá, že cílem tohoto mechanismu je zajistit stabilitu eurozóny.“
Ovšem eurozóna by po roce 2013 za současných podmínek neměla žádný nástroj, jak případným problémů čelit, a proto Německo už na summitu v říjnu přišlo s návrhem na zapojení soukromých investorů do případných krizí. Podle ekonomů německá iniciativa zvýšila nejistotu na trzích a nakonec donutila Irsko k žádosti o pomoc. Evropští státníci se ale navzdory kritice rozhodli dotáhnout celý návrh do konce.
Mechanismus platný v celé evropské sedmadvacítce?
I když se nový mechanismus má týkat jen zemí eurozóny, lídři členských států EU by v závěrečném textu měli ponechat možnost, aby se k němu mohly přidat i země ze zbytku evropské sedmadvacítky. Česká vláda nicméně rozhodla, že Česká republika tak neučiní. Na případné záchraně krachujících zemí eurozóny se tak nebude přímo podílet, dokud nevymění korunu za jednotnou evropskou měnu.
Praha vznik mechanismu přesto podporuje. Jednotný postup členských států by totiž mohl přispět ke stabilizaci rozbouřené nálady na finančních trzích. To předpokládá i premiér. „Je naším zájmem mít silnou eurozónu,“ podotkl k tomu Nečas. „Předpokládám, že finanční trhy zareagují pozitivně,“ dodal.
Premiér Nečas o záchranném mechanismu:
„Teoreticky to teprve ukáže život, jak to bude fungovat a kde budou prahové honoty, kterými se to spouští, ale má to být poslední prostředek.“
Původně přitom unie uvažovala, že v případě bankrotu některé ze zemí, platících evropskou jednotnou měnou, by investoři automaticky přišli o část investic. Eurozóna ovšem nakonec přijme systém, který řadu let funguje u Mezinárodního měnového fondu. Investoři tak nepřijdou o peníze automaticky, ale až po dohodě s úřady krachujícího státu, eurozónou a MMF.
Nečas: Bez Klause Lisabon nezměníme
Český premiér Petr Nečas dnes v Bruselu zdůraznil, že změny v Lisabonské smlouvě by měl odsouhlasit i prezident Václav Klaus. Ten je přitom dlouhodobým odpůrcem smlouvy. „Nedovedu si představit, že by se používaly právnické kličky na vynechání standardního ratifikačního procesu, jehož součástí je i podpis prezidenta republiky,“ uvedl Nečas. Dosud nebylo zřejmé, zda nebude k úpravě záchranného mechanismu pro země v hospodářských potížích stačit jen schválení změny v parlamentu.
Podle Nečase nicméně ani schvalování prostřednictvím parlamentu a následně nejspíš i prezidenta není úplně bez problémů. „Je to poměrně komplikovaná a politicky náročná disciplína, do které se v tomto případě vrhneme,“ řekl. Vláda by totiž mohla souhlasit se změnou lisabonské smlouvy jen v případě, že by jí to povolily obě komory parlamentu, ale ani tím by celá ratifikace neskončila.
„Pro nás to znamená mimo jiné použití toho vázaného mandátu. Vláda by to tak mohla odhlasovat pouze tehdy, jestliže by měla souhlas obou komor a pak standardní ratifikační proces. To znamená ústavní většiny v obou komorách,“ dodal Nečas.
