Peníze vydělává hlavně na vyšívaných praporech, vlajkách a odznacích pro různé zájmové skupiny a organizace. Anna Pavlišová z Českých Budějovic podniká už od roku 1989 a jako jedna z mála žen v Česku se živí vyšíváním, kterému se vyučila.
„Tou jehlou vlastně maluju. Ovládá se nohou, určuji směr i hustotu,“ přibližuje Pavlišová práci na stroji z první republiky a dodává, že její podnikání dnes obstarávají hlavně hasiči, dříve to byli vojáci. Vyšívala například 300 znaků pro jejich zahraniční misi.
Je-li zájem, umí však i originálnější kousky. Na kněžský ornát vyšila svatého Huberta, zastala i portréty dětí, a to vše podle fotografie. Stačilo, že jí zákazníci přinesli fotografii novorozeněte s tím, že by portrét nemluvněte chtěli vyšitý na polštářku, až pojedou z porodnice domů.
V dílně, kde lze najít i jejího manžela či dceru Annu Pavlišovou ml., jsou také automatické stroje. Každý dostane jméno, protože je „dáma s jehlou“ považuje za kamarádky, a tak se v její dílně najde Rika či Komi.
Právě nákup automatů byl pro Annu Pavlišovou v začátku podnikání velký problém. Na stroj za tři sta tisíc korun jí nikde nechtěli půjčit. Když si na něj vydělala, nastal další problém: nebyl k němu český návod, a to byla práce pro manžela. „Neumíme německy ani anglicky, tak jsme v tom oba tápali. On je technicky založený, pomáhal mi to rozjet,“ vzpomíná vděčně.
Doba se vyvíjí a třeba vyšívání plyma (dětská výbava do kočárku) už je minulostí. Přesto ji práce stále baví a s řadou zákazníků pracuje Anna Pavlišová dlouhodobě – s budějovickým klášterem například už šestnáct let.
Dobrý pocit tak kalí jen vědomí, že práci vyšívaček podle ní dnes nikdo adekvátně nezaplatí. „Když dělám jednu věc, která se ručně vyšívá, tak ten polštářek dáváme za 350 korun, ale normálně by to vycházelo kolem tisícikoruny,“ dodává.
