Praha – Od doby, kdy ČNB spustila intervenci, která skokově oslabila korunu, uplynul právě týden. A výsledek? Ekonomové se předhání v katastrofických scénářích, spotřebitelé se děsí zdražení a nadšením nehýří ani exportéři, kterým měla intervence dle ekonomické teorie pomoci především. Místo očekávaného růstu tržeb teď mluví o absenci stability ekonomického prostředí. Šlápla tedy centrální banka s opatřením v Česku po deset let nevídaným vedle?
Exportéři „žebrali“ u ČNB o oslabení koruny už několik let. Právě oni by teď měli být těmi, kdo budou slavit. Avšak nestalo se. Vzhledem k dlouhým rokům se silnou korunou se totiž pojistili – například svým českým dodavatelům platí v eurech, jinými slovy změna kurzu jim alespoň z krátkodobého pohledu nepomůže. I ti, kteří zajištěni nejsou, ale na oslabení koruny zareagují se zpožděním. Nabídky, ceníky a nasmlouvané kontrakty nelze změnit ze dne na den.
Exportérům by tak mohlo pomoci až delší období slabší koruny. Člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy Zbyněk Frolík v Otázkách Václava Moravce hovořil dokonce o období „několika let“. Toho se ale vývozci jen stěží dočkají. Podle guvernéra Miroslava Singera chce banka udržet korunu slabší zhruba 18 měsíců, a i to možná bude nadsazené.
„Myslím si, že to období bude spíš kratší. Během příštího roku by ekonomika měla oživovat a inflace se tak či tak začne pomalu zvedat,“ míní analytik společnosti Citfin Jiří Šimek. Kromě očekávaného růstu ekonomiky pak obavy z nenaplnění guvernérových slibů vyvolává i to, že Bankovní rada v otázce intervencí zřejmě nebude zcela jednotná, a to přesto, že se tak navenek snaží působit. Naznačují to alespoň výsledky jejích předchozích jednání. Zápis z toho posledního bohužel zatím nezveřejnila.
O možnosti kurzových intervencí guvernér Singer mluví otevřeně od ledna. Fakticky k nim ČNB ale sáhla až v listopadu. Bankovní rada přitom již předtím o spuštění intervencí dvakrát hlasovala, avšak bez úspěchu. Vždy se našlo víc hlasů proti oslabení koruny.
„Někteří členové bankovní rady vyjadřovali své pochybnosti ohledně toho, zda je ve stávající situaci použití kurzu tou správnou reakcí na negativní poptávkový šok a zda by se související růst nákladové inflace nemohl projevit v opětovném propadu soukromé spotřeby a v nižší ekonomické aktivitě. Zazněl také názor, že k poklesu měnověpolitické inflace došlo především díky poklesu regulovaných cen, na jejichž vývoj by centrální banka neměla reagovat,“ uvádí se například v zápisu ze zářijové schůze rady ČNB. Lze proto usuzovat, že prointervenční většina bude křehká a může se brzy rozpadnout.
Zdražení v praxi
A když ostrouhají exportéři, budou tedy tím jediným, co naplní poněkud katastrofické scénáře některých ekonomů? Pavel Kohout, člen Národní ekonomické rady vlády, i někteří další experti například tvrdí, že rozhodnutí centrální banky nikomu nepomůže a nejvíc dolehne na spotřebitele, kterým pořádně nabourá peněženky. Znamená to, že se máme bát?
O zdražení pohonných hmot a dovozové elektroniky se mluví jako o mantře. Na druhou stranu minimálně v případě benzinu a nafty existuje reálná možnost, že by někteří obchodníci mohli obětovat část svých marží, aby získali konkurenční výhodu, podobně jako to letos udělali třeba mobilní operátoři. Jinými slovy zdražování jisté být nemusí. Navíc na inflaci vysoko přesahující hodnoty, na něž jsme byli doposud zvyklí, neukazují ani zkušenosti z minula.
Mnohem výraznější oslabení koruny, než je tomu nyní kvůli intervenci, zažilo Česko například v roce 1997. Ještě na začátku roku se tehdy kurz pohyboval na úrovni 27,50 koruny za dolar, o rok později se platilo za dolar o téměř 8 korun víc. A ránu české koruně uštědřila také poslední finanční a hospodářská krize. V červenci 2008 ležel kurz na úrovni 23,06 koruny za euro, během půl roku pak euro zdražilo o víc než pětikorunu.
Ani v jednom z těchto případů se přitom dramatické zdražování nekonalo. Právě naopak. Při prvním měnovém „šoku“ spadla inflace z 10 % v roce 1997 až na 2,5 % v roce 1999. Mezi rokem 2008 a 2009 se pak růst spotřebitelských cen zpomalil z 3,6 % na 1 %. Stejně tak ani minulá intervence proti posilování koruny před jedenácti lety ke zvýšení inflace nevedla.
Masivní útok na peněženky občanů se nekonal ani po zvýšení DPH z letošního ledna. Inflaci totiž přibrzdily jiné vlivy pocházející z domova i ze zahraničí. „Kvůli americké břidlicové revoluci u nás zlevňují energie a doprava. Krom toho v ČR zuří boj mobilních operátorů o zákazníky, který zlevnil tarify. Jinými slovy, konkurenci a břidlici vděčíme za nízkou inflaci,“ vysvětlil analytik společnosti Next Finance Vladimír Pikora.
O tom, že na bezprecedentní zdražení to v Česku ani přes oslabení koruny nevypadá, svědčí ostatně i prognóza ČNB. Ta počítá s tím, že by díky intervenci mohla inflace dosáhnout dvou procent někdy ve druhé polovině příštího roku. To není nijak alarmující číslo vzhledem k tomu, že se ještě loni v říjnu pohybovala nad třemi procenty.
Světem prochází strašidlo: deflace
Na druhou stranu i hrozba upadnutí české ekonomiky do deflační spirály, kterou zástupci ČNB v uplynulých dnech vysvětlovali nutnost zásahu, se může zdát nadsazená. „Pro mě jsou obavy z deflace přehnané. Já bych se neobával toho, že by bez intervence hrozila deflační spirála vzhledem k tomu, že ekonomika už začala oživovat,“ tvrdí Šimek.
Navíc i když k deflaci skutečně dojde, nemusí to nutně znamenat roztočení nebezpečné spirály poklesu cen, konec ekonomického oživení a rychlý nárůst nezaměstnanosti, jakým straší centrální banka. Svědčí o tom příklad Japonska. To žije s deflací již od roku 1999. Míra nezaměstnanosti se tam přesto pohybuje pod 5 %. To je úroveň, o které se Česku může jen zdát. A také ekonomika navzdory údajným těžkostem po většinu deflačního období roste. V roce 2010 dokonce HDP Japonska vyskočil o 4,6 %.
Co z toho tedy plyne? Za bouřlivou diskusí, která v posledních dnech ovládá média, možná nestojí nic jiného než panika na obou stranách. Výsledek pro běžného občana tak vlastně může být prostý: jak s intervencí, tak bez ní by se mnoho nezměnilo.
