Zdeňka Pečánková opravuje starožitné hodiny. Do rukou se jí dostanou třeba i vzácné kousky ze sedmnáctého století. Postupuje trpělivě, ale odhodlaně, jak ji život s hodinami naučil.
Hodinářka, která už nemusí snít. Dělá svou práci ráda a je vděčná náhodě
Byznys ČT24: Život s hodinami (zdroj: ČT24)
Snad nejvíce si na své práci cení obrovský a viditelný posun ze stavu před opravou do stavu po opravě. „Přinesete si špinavou, hroznou záležitost, kde ani nevíte, kde jsou zuby. Když to celé dáte dohromady a celé se to leskne a chodí, tak to je ta krása,“ říká.
Většinu práce si vozí z Prahy na chalupu na Příbramsku. Soustředění na staré hodiny, kdy nemusí extrémně rychle za každou cenu stroj „udělat“, jí navíc dodává vnitřní klid. Zvláště oproti letům, kdy v Praze 27 roků provozovala vlastní hodinářství. Tehdy prodávala za pultem a zároveň opravovala.
Vzpomíná, že tam bývala už v pět hodin ráno a odjížděla v sedm večer. Opakovaná operace páteře však Zdeňku Pečánkovou donutila ke změně. Loni obchod prodala a věnuje se tomu, co ji baví nejvíc – tedy právě opravě starožitných hodin.
„Když se vám splní, že děláte to, co máte celý život rád, tak není dál o čem snít,“ říká dnes.
Hodinářka Zdeňka Pečánková
S nadhledem pak už dnes vidí někdejší náhodu, díky níž se dostala ke své hodinářské profesi. Ve škole jí tehdy doporučili několik učebních oborů. Švadlenou ani prodavačkou být nechtěla. Nabídli jí učební obor hodinář/hodinářka.
Tehdy jediné možné učiliště bylo v Polné u Jihlavy. V patnácti letech se proto na tři roky přestěhovala z pražské Malé Strany na Vysočinu, kde hodinám úplně propadla. A ty ji postupně naučily velké trpělivosti, odhodlání a improvizaci.