Brusel/Praha - Evropský parlament schválil vznik celoevropského jednotného bankovního dohledu, který je prvním krokem k vytvoření bankovní unie v eurozóně. Ta je podle hlavního ekonoma Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Piera Carlo Padoana pojistkou proti nestabilitě evropského bankovního systému. Padoan v rozhovoru pro Českou televizi řekl, že se stav globální ekonomiky zlepšuje a že i Evropě se daří lépe, než se dosud předpokládalo.
Globální ekonomika vykazuje znaky zlepšení, ale různě rychle v různých regionech. Poměrně silně roste hospodářství Spojených států, domácnosti tam utrácejí, firmy investují a finanční systém se zdá být v pořádku. Oživení v Evropě je sice rychlejší, než jsme čekali, ale je nerovnoměrně rozprostřeno. Roste Německo, trochu také Francie, jih Evropy pořád klesá, ale i tam vidíme zlepšení. Evropa bude na plné zotavení potřebovat víc času než ostatní. A co se týče takzvaných rychle rostoucích ekonomik, tak ty zpomalují a poslední události přinášejí pochybnosti ohledně udržitelnosti jejich růstu.
Když se bavíme o Evropě procentuálně, kolik práce už bylo uděláno a kolik nás ještě čeká?
Neznám to číslo. Je ale potřeba se na to podívat ze dvou úhlů. Jednak tu máme oživení ekonomik, které by se mohlo udržet, až se začne opět investovat a samozřejmě, až začne klesat nezaměstnanost - to ale zatím nevidíme. A druhá věc je, že v eurozóně jsou stále strukturální problémy, které je nutné řešit - oprava finančního systému v některých státech, je třeba upravit fungování institucí a brzy vytvořit bankovní unii. A pak také udělat reformy, které zvýší konkurenceschopnost - zejména na periferii eurozóny. Chci ale dodat, že fiskální reformy proběhly poměrně rychle a rozpočty evropských států budou celkem brzy dlouhodobě udržitelné.
Evropa teď vyčkává na výsledky německých voleb, ani z Bruselu toho teď není příliš slyšet. Co čeká Evropu po konci předvolební kampaně v Německu?
Ať už budou výsledky voleb v Německu jakékoliv, nezmění priority. V případě eurozóny - buď se vydáme směrem posílení institucí, - co nejdřív musí vzniknout třeba bankovní unie, nebo zůstane eurozóna křehká a bude náchylná vůči šokům, jak jsme v posledních letech viděli.
Centrální banky začaly během krize používat neortodoxní opatření - nakupovat ve velkém aktiva a některé i cílit svou měnovou politiku v závislosti na konkrétních číslech nezaměstnanosti či růstu. Jak se na to díváte a jak umějí centrální banky tato opatření používat?
Měnová politika zachránila světovou ekonomiku před ještě větší recesí. Bylo velmi důležité, že centrální banky začaly používat to, o čem se teď mluví jako o nekonvenčních opatřeních. Myslím, že postupovaly správně. Otázkou teď ale v případě Spojených států je, kdy začít tuto podporu zpomalovat. A říkám to takto schválně, protože nejde o to, aby teď centrální banky politiku obrátily, ale o to, jak v ní pokračovat, ale pomaleji. Trhy to bohužel přečetly jako zvyšování úroků na dluhopisech s delší splatností, což se teď děje. Na druhou stranu - pokud ve Spojených státech rostou úroky, je to další znak oživení, takže je to dobré znamení. Evropa by naopak měla v uvolněné měnové politice pokračovat, protože je na tom hůř.
Pokud se bavíme o americké centrální bance - jak by mělo postupné přitahování měnové politiky vypadat?
Zaprvé - je důležité, aby banka velice jasně signalizovala, jak to udělá. Už avizovali, že budou uvažovat o ukončení uvolněné měnové politiky, pokud bude nezaměstnanost vyšší než 6,5 procenta a inflační očekávání dobře ukotvena, tedy pokud se neobjeví signály další inflace, a ty tu nejsou. No a rozvaha americké centrální banky má různé typy aktiv, takže jednou z možných cest je diskuse, které typy by měla začít prodávat a které nakupovat pomaleji. Samozřejmě je to potřeba udělat citlivě, protože jde o zcela nevyzkoušené panenské teritorium. My prostě nevíme, jak z toho ven, ale jsem přesvědčen, že centrální banky jsou natolik chytré, že to zvládnou.
Některé rozvíjející se ekonomiky teď americkou centrální banku žádají, aby vzala v potaz při úvahách o měnové politice i jejich situaci - indická rupie spadla po předchozích oznámeních FEDu na rekordní dno, oslabily měny v Latinské Americe. Myslíte, že by bylo dobré, aby FED při svých rozhodováních bral v úvahu nejen Spojené státy, ale globální ekonomiku obecně?
K tomu dvě věci. Zaprvé - to, že americká a ostatní centrální banky nakupovaly, podpořilo globální poptávku a tedy z toho měly prospěch i ty státy, o kterých mluvíte. Zadruhé - naši diváci si možná vzpomenou, že před časem se hovořilo o takzvaných měnových válkách - tehdy si některé rozvíjející se ekonomiky stěžovaly, že je tu příliš mnoho likvidity a že jejich měny posilují. Teď tu máme opačný případ - podle jejich názoru je tu málo likvidity a jejich měny oslabují. To je pravda - ale je to prostě důsledek toho, že žijeme ve světě s volnými měnovými kurzy. Opravdový problém je jinde - když někde měny padají příliš rychle - jako v Indii - je to ve skutečnosti příznak hlubších strukturálních problémů, které je potřeba řešit - ale nevyřeší je americká centrální banka, musí to udělat státy, kterých se to týká.
Na trhy bylo během krize uvolněno velké množství likvidity. Jaký bude podle vás dopad takového množství peněz kolujících po světě?
Jsou tu plusy a minusy. Plusem je, že to podpořilo hospodářskou aktivitu a naznačilo, že úrokové sazby zůstanou nízko. To pomohlo ujistit firmy, že půjčovat si peníze nebude problém. Minusem je, že pokud se trhy stanou na velké likviditě závislými, tak se jim nebude líbit návrat do normální situace, což teď možná i vidíme. Vyvolává to na trzích deformace, protože hodně lidí šlo do velkého rizika a vzniklo i riziko bublin. Možná se teď blížíme stavu, kdy počet výhod klesá a nevýhody rostou.
Vidíte z pozice hlavního ekonoma OECD někde ve světě bubliny?
Ano, někde se tvoří, jak na rozvinutých, tak na rozvíjejících se trzích - někde na realitním trhu, jinde u finančních aktiv nebo komodit. Tyhle bubliny musíme pečlivě sledovat, a pokud signalizují zásadní nerovnováhy, tak se na ně rychle zaměřit.
Můžete být konkrétnější ohledně toho, kde tyto bubliny vidíte?
Když se teď přestaneme bavit o Evropě nebo Spojených státech, tak bubliny myslím vidíme na finančním trhu v Číně a měli bychom zjistit, co to znamená pro hospodářství jako celek - jeho růst a zaměstnanost.
Když jsem nedávno dělal rozhovor s hlavním ekonomem skupiny UniCredit Ericem Nielsenem, říkal, že se teď mnohem víc bojí toho, co se děje v Asii než v Evropě. Zejména mluvil o bezprecedentně uvolněné japonské měnové politice a jejím dopadu na Čínu a jiné státy.
Pozoruju troje hlavní nebezpečí. Jedním z nich je Evropa, kde se ale míra rizika snižuje. Naopak poslední vývoj na rozvíjejících se trzích ukazuje, že tu jsou fundamentální nerovnosti. A číslem tři je Japonsko. Ano, Japonsko je výzva, ale nezapomeňte, že tahle země je už několik desetiletí v obtížné situaci - stagnace růstu, neustálá deflace a velký dluh. To nemůže trvat věčně. Samozřejmě to, co dělají, je rizikové, ale jaká je alternativa? Nedělat nic? S tím nesouhlasím.
Bojíte se, podobně jako někteří, inflace kvůli onomu přebytku likvidity ve světě?
Upřímně? Ne.
Proč se smějete?
Směju se, protože za jiných okolností by to byla otázka, která by vyžadovala velice dlouhé zdůvodnění, ale teď si prostě nemyslím, že se jedná o prioritu číslo jedna.
