Měnové války. Podle zahraničních finančních serverů nejdůležitější téma letošního roku. Lídři největších ekonomik světa se na víkendovém summitu G20 shodli, že se měnových válek vystříhají. Každý z velkých exportérů by však slabou měnu uvítal. Pokud se stávající přetlačovaná o devalvaci platidla přiostří, poznají to i Češi na cenách zboží v obchodech.
Slibu ministrů financí a guvernérů centrálních bank zemí G20, že nebudou podporovat konkurenceschopnost svých států devalvacemi národních měn a roztáčet tak měnovou válku, se podle mnohých ekonomů nedá věřit. Slabší měna se totiž rovná výhoda pro domácí export v souboji se zahraniční konkurencí, a to je silné lákadlo.
Navíc je tu historická zkušenost, kdy západní ekonomiky tlačily v 80. letech minulého století Japonsko k posilování jenu a důsledky tohoto kroku tíží japonské hospodářství dodnes. „Tenhle případ je strašák,“ říká k tomu hlavní ekonom Raiffeisenbank Aleš Michl.
Aleš Michl a jeho názor na politiku G20:
„Nevěřme na spolupráci - letos to bude svět G0. Každý pojede na sebe. Každý by nejradši měl slabší měnu a uvalil clo na zboží od toho druhého.“
Japonsko se proto nyní vydalo jinou cestou. Tamní centrální banka loni rozšířila pětkrát svůj program nákupu dluhopisů a do ekonomiky napumpovala spoustu peněz. Manévry nařízené z nejvyšších míst pak způsobily, že japonský jen za poslední čtyři měsíce oslabil o celou pětinu. Proti zlevňujícímu jenu se ohrazovaly velké firmy po celém světě, například na prezidenta USA Baracka Obamu se hned záhy obrátily americké automobilky General Motors, Ford a Chrysler a vyzvaly jej, aby proti oslabování jenu zakročil. Neúspěšně.
Na politice japonské centrální banky vydělal nejen japonský export, ale také finanční guru George Soros. Právě jeho hedgeovému fondu investice proti japonské měně vynesla zisk ve výši jedné miliardy dolarů. Sázka na pokles této měny se ovšem vyplatila i dalším spekulantům z Wall Street a velkých finančních center.
Kdo tiskne, má za tři
Tisknutí peněz je v poslední době také výsadou Spojených států a dříve i Evropské centrální banky. Právě slabší kurz eura by přivítal hlavně francouzský prezident François Hollande. Francouzské podniky přestávají být cenově konkurenceschopné a průmyslová produkce v zemi klesala celý loňský rok v průměru o dvě procenta meziměsíčně.
Němci ale uměle držený slabý kurz eura odmítají. Umělé oslabování společné měny evropské ekonomice příliš nepomůže a účast na měnových válkách může vést k napětí na globální úrovni. „V Německu jsme toho názoru, že centrální banky nejsou od toho, aby napravovaly špatná politická rozhodnutí a nedostatek konkurenceschopnosti,“ uvedla na fóru v Davosu kancléřka Angela Merkelová.
O oslabení své měny se nedávno postaralo i Švýcarsko. Přesto guvernér tamní centrální banky odmítl myšlenku, že by země svým stropem pro posilování franku rozdmýchávala měnovou válku. Oslabení franku ale oceňuje a očekává jeho pokračování.
Jak si stojí Česko?
Po oslabování koruny volali v lednu i podnikatelé v Česku, zejména kvůli současnému stavu ekonomiky a nízkému růstu cen. „V poslední době přichází stále více zpráv o negativním vývoji české ekonomiky. ČNB už nemůže zareagovat snížením úrokových sazeb, které jsou prakticky na nule. Adekvátní kurz by tedy měl být 26–26,50 korun za euro. Pokud tohoto kurzu nedosáhne koruna sama, může k tomu pomoct právě centrální banka,“ prohlásil tehdy hlavní ekonom Patria Finance David Marek.
V tuzemsku nakonec pomohla jen slovní intervence a koruna se dostala na nižší hodnoty. Opatření ze strany ČNB tak nyní není na pořadu dne. To ostatně potvrdili na konci minulého týdne Lubomír Lízal a Mojmír Hampl analytikům českých finančních domů. Jak ale uvádí server ČeskáPozice.cz: „Jedno je ovšem jasné: pokud by se vyostřily měnové války v globálním měřítku, mohl by se i České národní bance zúžit prostor pro efektivní měnovou politiku.“
K intervencím na devizovém trhu by ale ČNB mohla dohnat deflace, tedy déle trvající propad cen, který vytváří tlak na zaměstnavatele a může zvyšovat nezaměstnanost. Po případném zásahu by koruna začala oslabovat, zvýšily by se dovozní ceny a inflace by se také zvýšila. „To by mohlo poškodit reálnou spotřebu českých domácností,“ upozornil David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny. Jinak řečeno: Češi by měli hlouběji do kapes a museli by začít šetřit.
Trocha historie aneb není válka jako válka
Měnové války udeřily největší silou ve 30. letech minulého století, když velkou měrou přispěly k nastartování Velké hospodářské krize. Návrat k ekonomickému normálu se přitom podařil až po několika desetiletích. Podle Gavyna Daviese, známého investora a bloggera pro Financial Times, jsou však mezi opatřeními z tehdejší doby a současností velké rozdíly, a tak by také jejich důsledek měl být odlišný.
Klíčovou událostí 30. let byla politika Velké Británie, jež opustila zlatý standard a devalvovala svou měnu. Na stejnou strategii ale nevsadili její obchodní partneři. Naopak přistřihli křídla volnému obchodu a zavedli cla. Vše vedlo k poklesu světového obchodu a prohloubení tehdejší recese.
Pokud by však tenkrát na devalvaci libry reagovaly ostatní země snahou o devalvaci své měny, výsledný negativní vliv na mezinárodní obchod by nemusel být tak veliký, míní Davies. I tak jsou ale měnové války pro světovou ekonomiku hrozbou, protože se můžou zvrtnout v přímé obchodní války. „Měnové války můžou vést i k jiným problémům, jako je zvyšování cen vytipovaného zboží a tvorba cenové bubliny u aktiv v rozvojových ekonomikách,“ dodává Davies.
