Jaderný terorismus děsí svět. Bezprostřední hrozba nukleárního útoku podle tajných služeb v tuto chvíli neexistuje. Jenže co není, může být. Třeba organizace jako Islámský stát by teoreticky mohly získat zásoby plutonia nebo obohaceného uranu a využít je k výrobě takzvané špinavé bomby. Stanice CNN uvedla, že ve světě jsou tuny nezabezpečeného materiálu. Podle předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové je však potřeba rozlišovat. Jak uvedla v pořadu 90' ČT24 nebezpečí útoku na jaderné elektrárny není velké.
Jaderná bezpečnost je tématem summitu, na který se teď sjeli státníci z celého světa do Washingtonu. Předmětem diskuzí je zejména severokorejská hrozba nebo obavy z možného použití jaderné zbraně teroristy. Česko zastupuje premiér Bohuslav Sobotka. Váhu možných závěrů ale snižuje neúčast Ruska. To setkání bojkotuje s odůvodněním, že nečeká žádné zásadní rozhodnutí.
Summit si zejména klade za cíl oživit snahu o zabezpečení nukleárních zařízení ve světě. Ta totiž podle expertů v poslední době ochabla. Země by se měly taky zavázat ke spolupráci při zamezení nezákonného obchodování s jaderným materiálem. Debata o jaderném terorismu se navíc znovu rozvířila po nedávných atentátech v Bruselu. Vyšetřovatelé našli mezi věcmi sebevražedných útočníků několikahodinový videozáznam mapující život ředitele belgického střediska pro výzkum jaderné energetiky.
„Každá taková schůzka k něčemu přispěje. Ono už je důležité, že spolu lidé mluví. A to na všech úrovních, i na téhle super vysoké. Pro mě je však podstatné to, že všechny takové summity směřovaly k velkému posílení klíčové role mezinárodních organizací a zejména Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která má skoro tolik členských států co OSN, a tím pádem její kontrolní mechanismy v oblasti nešíření zbraní hromadného ničení jsou velmi propracované,“ hodnotí význam summitu předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová.
A dodává, že summit je primárně zaměřen do oblasti, pro kterou čeština nemá vlastně správné slovo. „Čeština zná slovo bezpečnost, což je v angličtině safety, ale anglické security nešikovně překládá jako zabezpečení. Bezpečnost je pro nás to, že chráníme okolí před zdrojem a zabezpečení je pro nás to, že abychom mohli zajistit bezpečnost, musíme chránit zdroj před tím okolím,“ vysvětluje.
A co je důležitější? „Má to úzké rozhraní. Neboť jestliže zabezpečení není dokonalé, pak se můžete dostat do situace, kdy budete mít potíž se zajištěním ochrany okolí před tím zdrojem. Příkladem mohou být zdroje v medicíně, které se používají při léčbě onkologických pacientů. To jsou zdroje velmi silné, velmi radioaktivní, a kdyby se dostaly do nepovolaných rukou, mohly by leccos způsobit. A aby okolí bylo před tím chráněno, musíte je zabezpečit,“ zdůrazňuje Drábová.
Obecně však podle ní ale nejsou jaderné elektrárny (JE) nebo výzkumná pracoviště s jaderným reaktorem příliš vhodným cílem pro teroristy. Jsou totiž něčím, čemu se v protiteroristické terminologii říká tvrdý cíl. „To znamená, že jsou pro daný stát natolik strategickými, že mají velmi dobře vypracovaný systém ochrany před nějakým fyzickým ohrožením zvenčí,“ říká.
V praxi to pak znamená jednoduše to, že mu jaderná elektrárna dokáže položit do cesty takové překážky, že bude eliminován dříve, než by dosáhl svého cíle, tedy něco ošklivého způsobit. „Proto se teroristé, jako z mého pohledu správní zbabělci, zaměřují na něco, čemu se říká měkké cíle. Tedy takové, kde mohou způsobit velké krveprolití, velké škody tam, kde se objekt nemůže bránit, a to jaderná elektrárna může,“ dodává Drábová.
Svět je nervózní nejen z teroristů, ale i ze Severní Koreje
Kromě možného rizika teroristického útoku na jaderná zařízení, má svět také obavy ze Severní Koreje. Zejména z toho, že by země mohla prodat to, co dosud vyrobila, teroristům z Islámského státu. Otázkou podle Drábové ale je, k čemu by to bylo. „Poměrně jednoduše si vyrobíte materiál pro jadernou výbušninu, ale vyrobit z toho zbraň, která by udělala, co chcete, je docela obtížné. I Severní Korea, tedy zatím, i když vydává velmi silná prohlášení, tak technologie má poměrně primitivní. Jsou na úrovni prvních amerických bomb, které však bohužel byly použity,“ vysvětluje. Podle ní nikdo dnes neví, kolik jaderného materiálu země má.
Zhruba třetina elektřiny v Česku pochází z jaderné energie. V tuzemsku jsou dvě jaderné elektrárny – Temelín a Dukovany. Druhá zmíněná dostala na poslední chvíli povolení pro další provoz prvního bloku. Rakousko to kritizuje a plánuje se obrátit na Evropskou komisi. Loni se tady vyrobilo čtrnáct milionů megawatthodin elektřiny. Českým domácnostem by toto množství vystačilo na celý rok. Na rozšíření, které by mělo výkon ještě zvýšit, Temelín stále čeká.
Tendr na dostavbu dalších dvou bloků už jednou energetická společnost ČEZ vyhlásila. Před dvěma lety ale největší výběrové řízení v Česku skončilo bez výsledku. „Představenstvo rozhodlo o zrušení zadávacího řízení na dostavbu třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny v Temelíně,“ uvedl tehdy generální ředitel ČEZu Daniel Beneš.
Důvodem byla podle vedení společnosti ČEZ nepříznivá situace na energetickém trhu. Navíc česká vláda nebyla ochotna výstavbu v Temelíně finančně podpořit. V dlouhodobém horizontu s rozšířením elektrárny ale dál počítá – loni kabinet schválil novou energetickou koncepci, která mluví o postupném nahrazování uhelné energetiky jadernou. „Počítáme s tím, že něco kolem poloviny výroby elektrické energie by i do budoucna měly zajišťovat dvě naše jaderné elektrárny,“ uvedl loni v červnu premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). „Je to o tom, že prvotním zdrojem by měly být jaderné elektrárny, budeme rozvíjet i obnovitelné zdroje,“ prohlásil také ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek (ČSSD).
Podle současného plánu ministra průmyslu by v Temelíně měl nakonec vyrůst jen jeden další blok. O jeden blok by se měly rozšířit i Dukovany – o patnáct let starší jaderná elektrárna.
Na jedné straně chce stát podpořit jadernou energetiku na straně druhé na to nejsou peníze. Zatím se tedy ukazuje, že dostavba nových jaderných bloků finančně nevychází. Podle analytika J&T Banky Michala Šnobra nezbývá českému státu nic jiného než to, že pokud se skutečně budou někdy stavět jaderné reaktory, tak se na nich významným způsobem finančně podílet. V konečném důsledku to zaplatí tedy buď spotřebitel elektřiny, nebo daňový poplatník.
Kolik by vlastně výstavba reaktoru stála? Při dostavbě Temelína v roce 2002 činil celkový účet za dostavbu zhruba sto miliard korun, a to za dva tisíce MW instalovaného výkonu. V přepočtu to tedy bylo dva tisíce euro na kW instalovaného výkonu. Aktuálně se jaderné bloky podle Šnobra staví za zhruba šest až osm tisíc euro na kW instalovaného výkonu. „A ještě se nikomu nepodařilo dokončit tu dostavbu. Ani Francouzům, ani Finům a ani na Slovensku,“ zdůraznil.
A dodává, že na druhou stranu platí také to, že vzhledem ke geografické poloze Česka není reálné, že by obnovitelné zdroje u nás hrály dominantní roli. „Podíl bude stoupat, ale ne tak, jako na jihu Evropy, kde mají slunce, nebo na severu, kde mají moře a můžou využívat větrnou energii. Jednou výhodou ale je, že na rozdíl od jaderné energie obnovitelné zdroje technologickým pokrokem zlevňují. Takže se můžeme dočkat toho, že budou výhodnější než energie z jádra,“ dodává.
Předsedkyně SÚJB Dana Drábová souhlasí s tím, že v současné době není možné stavět zdroje bez subvencování. Dobře jsou podle ní subvencované obnovitelné zdroje, ale tím pádem zase mizí schopnost trhu regulovat, co je potřeba a co ne. Z toho plyne model nasazený ve Velké Británii, která je ostrovní stát a nemá takové možnosti jako kontinentální Evropa, která, když jí chybí elektřina, tak si ji může dovézt.
Tamní vláda se proto již rozhodla pro model státní garance. A to ten, že budou investorovi do jádra dorovnávat cenu megawatthodiny do výrobních nákladů. „Uvědomme si to, že cena megawatthodiny na lipské burze, která se blíží k 20 eurům, neodráží celkové výrobní náklady, tedy tu investici, která se musí zaplatit, ale jen variabilní náklady. A ty jsou nejnižší u obnovitelných zdrojů a u dávno odepsaných hnědouhelných zdrojů,“ říká.
Existují tedy dva modely, jak to řešit. A to buď pustit trh, ať se uplatní zdroj, který má nejnižší výrobní náklady, bez subvencí. Jenže tím by se podle Drábové stále ještě vyřadily ze hry obnovitelné zdroje. „Nebo bude muset říci stát, že elektřina je veřejný statek a nějak se o ni starat,“ přemýšlí Drábová.
