Praha/Washington - Přerozdělování peněz mezi bohatými a chudými se lidem s příjmy lehce pod průměrem líbí mnohem méně, než by se mohlo na první pohled zdát. Například větší zdaňování bohatých by přitom vylepšilo jejich finanční situaci. Ve své studii to alespoň tvrdí skupina amerických ekonomů. Důvod je podle nich prostý. Takoví lidé si chtějí udržet jistotu, že se někdo má hůř než oni.
I přesto, že by výraznější zdanění finančních elit přineslo více peněz nejen do státní kasy, ale i chudším vrstvám, lidem s podprůměrnými příjmy se tento nápad nezamlouvá. Tato třída totiž podle některých amerických ekonomů touží po zachování ekonomické nerovnosti.
Týdeník The economist:
„Chudoba může být deprimující. Trochu snesitelnější se stává, když se někdo na tom může cítit o něco lépe než jiný.“
Obvykle američtí ekonomové překvapivě často pozorovanou nechuť chudých k přerozdělování, které by jim objektivně pomohlo, vysvětlují nadějí na budoucí zlepšení situace. Levicové výklady zase mluví o „falešném vědomí“ vnucovaném vládnoucí třídou.
Tradiční teorie sociální a příjmové mobility může vysvětlovat rozdíly v přerozdělování mezi jednotlivými zeměmi, předpovídá ale, že s růstem nerovnosti se bude zvyšovat podpora pro přerozdělování. Nic takového se ale v USA, Británii a dalších vyspělých zemích neděje a země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj zaznamenaly za posledních 30 let pravý opak - zatímco nerovnost rostla, ochota k přerozdělování se snižovala.
Chudí chtějí poslední místo nechat až za sebou
Podle nové studie ze Spojených států lze však odpor části chudých k většímu přerozdělování vysvětlit provokativní hypotézou „averze k poslednímu místu“. Ta je založená na fenoménu pocitu hanby. Podle této teorie jsou lidé ochotni obětovat mnohem více proto, aby nespadli na poslední místo v pomyslném žebříčku, než pro postup vzhůru. Na nejhorší příčce totiž skončit nechtějí, na druhou stranu však nejsou příliš schopni investovat do svého postupu vzhůru.
Průzkumy ukazují, že lidé vydělávající mírně nad úrovní minimální mzdy se nejvíce staví proti jejímu zvýšení, i když by jim to samo o sobě zvýšilo a pojistilo příjem a odstranilo hrozbu levnější náhrady. Před absolutním hmotným zlepšením tak tato skupina dává přednost obraně své pozice proti relativnímu sestupu, kdy by se spolu s dosavadními příjemci minimální mzdy dostala na mzdové dno.
