Praha - Chcete-li v politice, aby bylo něco řečeno, uložte to muži. Chcete-li, aby bylo něco uděláno, uložte to ženě. Margaret Thatcherová své kolegy nešetřila, a že jich za 11 let v čele britské vlády zvedla ze židle hodně. Když 87letá baronka zemřela, odešla nejen významná Britka, ale i ikona studené války, která se zlatým písmem vepsala i do národních dějin. Ležel jí totiž na srdci i osud středoevropských zemí - v roce 1982 se nejspíš i ona zasloužila o to, že českoslovenští disidenti neskončili na dlouhá léta v kriminále. Tématu se věnoval pořad 168 hodin.
Podobně jako se pustila do záchrany Británie, s vervou sobě vlastní se Železná lady opřela do boření železné opony. A tak není divu, že v roce 1999 právě ona stála u odhalení sochy Winstona Churchila, který před začátkem studené války proslavil termín železná opona.
Situace ve střední Evropě ji nenechávala lhostejnou, výsostně ji zajímal osud východoevropských disidentů, kteří bojovali za svobodu. S vůdcem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem se nejdříve jen hádala, pak se dokázali dokonce i spřátelit. „Byla to Thatcherová, která řekla ostatním vůdcům západního světa poté, co se potkala s Gorbačovem, známou větu: s tímhle člověkem můžeme spolupracovat,“ tvrdí Colin Powell, bývalý americký ministr zahraničí.
Margaret Thatcherová nikdy neuhnula
Ve výhradně mužském klubu měla ty nejtvrdší lokty. Přezdívku Železná lady brala jako lichotku. „Rusové říkají, že jsem Železná lady. A mají pravdu. Británie nějakou železnou lady potřebuje,“ nechala se slyšet ještě jako šéfka opozice před volbami v roce 1979.
Stejně tak nekompromisní byla, pokud se jednalo o život za železnou oponou: "Nikdy nesmíme zapomenout, že východně od železné opony jsou lidé odříznuti od svých kořenů. (…) Musíme se vždy dívat na Varšavu, Prahu a Budapešť jako na velká evropská města. (Margaret Thatcherová, září 1988)
Zlato za svobodu
Přesto, že byl rok 1982 pro Británii především rokem války o Falklandské ostrovy, zasáhla do jednoho z mnoha dramat normalizace, které se odehrávalo v Československu – do akce s krycím názvem Delta. „Šlo o to, že se podařilo nejspíš díky zprávě tajného spolupracovníka odchytit takový malý minibus, který řídili dva Francouzi v roce 1981. Tento vůz převážel velké množství materiálů do Československa, především různých samizdatů, knih a různých textů,“ vysvětlil situaci pro pořad 168 hodin Tomáš Vilímek, historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
- Převoz tiskovin z Francie do Československa (1982) zdroj: ČT24
- Převoz tiskovin z Francie do Československa (1982) zdroj: ČT24
Ve vazbě na Ruzyni kvůli tomu skončilo 8 lidí, mezi nimi i Jiřina Šiklová, Jan Ruml, Eva Kantůrková a další. Čekal je politický proces a léta kriminálu za rozvracení republiky. Případ ale vzbudil pozornost, a to nejen v Československu. O osud východoevropských disidentů se zajímali i francouzský prezident Francois Mitterrand a americký Ronald Reagan, rakouský kancléř Brno Kreisky a nakonec též Margaret Thatcherová. Podle Jiřiny Šiklové jistou roli v jednáních hrálo i téma vracení zlata, které z Československa odvezli nacisté a spojenci si je po válce nechali jako kompenzaci za komunistické znárodňování. „Ta varianta je, že v té době bylo jednání o vrácení peněz z Anglie a z toho důvodu, že nás tedy pustili, aby vyhověli požadavkům.“ Pravděpodobně šlo o výměnu zlata za svobodu disidentů - československé vedení se nejspíš dohodlo s Velkou Británií a se Spojenými státy. Tlak na to, aby se jednání o zlatě spojila „s propuštěním nebo minimálně ulehčením situace politických vězňů“ připouští i historik Vilímek.
Náhle se totiž část zlatých cihel vrací zpět do Československa…a měsíc nato byli disidenti - z ničeho nic - volní. Jiří Ruml nemohl uvěřit tomu, že ho StB jen tak pustila domů, podle svých slov skoro z cely nechtěl odejít.
- Jan Ruml, bývalý politik: „Já vím, že jsem potom napsal 4 korespondenční lístky. A tam – jeden v němčině – to jsem uměl, a v angličtině: Thank you for your solidarity – jsem napsal Thatcherový.“
