S heslem „náš zákazník, náš pán“ dotáhl Tomáš Baťa svůj slavný obuvnický podnik k velkému úspěchu. Podobně optimisticky je možné mluvit i o Škodě Auto. Nejsou to ale jediné firmy, kterým se zadařilo. Na českém území vznikla celá řada vynálezů a výjimečných produktů, které se proslavily po celém světě. V dvoudílném materiálu představujeme nejpozoruhodnější úspěchy.
Baťa
Mezi značky, na které lidé narazí po celém světě, patří Baťa. Podnikatel Tomáš Baťa udělal z Československa doslova obuvnickou velmoc. Řemeslu se vyučil u otce – ševcem byl i dědeček a pradědeček. V roce 1894 se spolu se starším bratrem a sestrou rozhodli osamostatnit a založili ve Zlíně vlastní obuvnický závod.
Riskantní sleva, která se vyplatila
Představili tehdy zcela nový trend – takzvané baťovky. Lehká plátěná obuv byla díky své nízké ceně a krátké výrobní lhůtě dostupná i chudším lidem. Firma navíc dál přizpůsobovala výrobu potřebám zákazníků a Baťa se proslavil svým mottem: „Náš zákazník, náš pán“.
Rozmach zaznamenal Baťa za první světové války, kdy se podílel na vojenských zakázkách, jeho zlatou érou ale bylo svobodné Československo. Zlomem se stal nepříliš utěšený rok 1922. Podnikání nešlo, a proto Baťa snížil cenu obuvi na polovinu. Riskantní krok se ovšem velmi vyplatil. Boty se díky tomu začaly dobře prodávat. Firma získala věhlas a také si vyprázdnila zásoby.
Baťa zaváděl novátorské metody řízení, proslulá byla i široká péče o zaměstnance. V roce 1904 odjel na několik měsíců do Spojených států, kde mu padly do oka dělnické domky Fordovy automobilky. Od Forda přebral i systém výroby zahrnující pásovou výrobu, který se stal později jedním z pilířů úspěchu.
Největší světový exportér obuvi
Během 30. let udělal Baťa z firmy největšího světového exportéra obuvi s továrnami ve Švýcarsku, Neměcku, Anglii, Francii, Jugoslávii, Holandsku, USA a Indii.
Mamutí koncern dal práci a dosud nepoznané výdělky tisícům lidí, kteří v podniku nejen pracovali, ale žili s ním i v něm. Baťa zaměstnancům poskytoval sociální výhody, okolí závodů s pověstným mrakodrapem bylo plné rodinných domků pro zaměstnance. Ve své škole si vychovával spolupracovníky. Na druhou stranu Baťovy závody znamenaly trpký konec pro řadu malých obuvnických živností.
Baťa prosperoval i během hospodářské krize. „Nebojíme se konkurence. Polovina lidí na světě chodí bosa a jenom pět procent obyvatel světa chodí dobře obuto,“ uvedl na počátku 30. let, kdy se rodinný podnik změnil na akciovou společnost budující sesterské podniky po celém světě.
Od roku 1922 až do své tragické smrti byl Tomáš Baťa i starostou Zlína. Zahynul v troskách malého letadla Junkers, které se zřítilo v husté mlze 12. července 1932 u Otrokovic.
Smrtí Tomáše Bati ovšem rodinné impérium neskončilo. Jediným akcionářem firmy se stal nevlastní bratr Jan Antonín, který podnik dále rozvíjel. Druhá světová válka to ale přerušila.
Jan Antonín Baťa koncem června 1939 emigroval do Ameriky a v roce 1941 se s rodinou natrvalo usadil v Brazílii, kde založil pět nových měst (Batatuba, Indiana SP, Mariapolis, Bataguassa a Batayporã). Na jeho vizionářský sociální model bydlení a zaměstnanosti se v Brazílii dodnes vzpomíná.
Umírá 23. srpna 1965, ale s cejchem zrádce. Po válce byl lživě obviňován, že chtěl po dohodě s Hermannem Göringem vystěhovat český národ do Patagonie. V Česku se dočkal soudní rehabilitace až v roce 2007.
V roce 1938 emigroval i syn zakladatele impéria Tomáš Jan Baťa, který začal rozvíjet odkaz firmy v Kanadě. Založil zde Bata Shoe Organization s více než stovkou závodů v desítkách zemí celého světa. O majetek ale vedl spory se svým strýcem a nakonec uspěl. Roli sehrálo i obvinění Jana Antonína z kolaborace.
Podnik přežil všechny ekonomické, sociální a politické otřesy 20. století. Po roce 1989 Tomáš Baťa mladší otevírá v Československu nové pobočky s centrálou ve Zlíně. Dnes prodává obuv ve více než sedmdesáti zemích světa.
Koh-i-noor Hardtmuth
Z dnešního pohledu jde jen o obyčejnou tužku, kterou má doma každý. Českobudějovická společnost Koh-i-noor Hardtmuth se ale svými inovativními výrobky zapsala do dějin. Jde o jednoho z nejstarších a největších výrobců výtvarných, školních a kancelářských potřeb na světě.
Patent na tuhy i stupnice tužek
Historie firmy sahá až do roku 1790. Založil ji vídeňský podnikatel Joseph Hardtmuth. Důležitý byl rok 1802, když přihlásil patent na výrobu tuhy z grafitu a jílu. Nové tuhy se tolik nelámaly a neštípaly jako čistý grafit a mezi zákazníky měly nečekaně velký úspěch.
Tužky jako takové se do té doby dovážely z Anglie a byly velmi drahé. Hardtmuth se proto rozhodl vyrábět vlastní. Vyučený truhlář totiž vynikal i jako architekt, a tak se při své práci bez tužky neobešel.
Jejich tehdejší podoba se od té současné lišila. Valoun grafitu se nařezal na tenké tyčinky, které se zaklížily mezi dvě prkénka. Zručný výrobce dal za dvanáct hodin dohromady jen tři nebo čtyři kusy.
Žlutý diamant Koh-i-noor
V roce 1848 přesunul Hardtmuthův syn Carl továrnu kvůli nižším nákladům do Českých Budějovic. Celou firmu pak v roce 1881 zdědil jeho synovec Franz, který výrobu v rodinném podniku značně zmodernizoval.
Doslova senzaci způsobil svou žlutou tužkou. Nazval ji podle slavného indického žlutého diamantu Koh-i-noor, který zdobí anglickou královskou korunu. Veřejnosti tužku představil v roce 1888 na Jubilejní výstavě ve Vídni a název tužky, která získala mnohá ocenění, se stal i součástí jména podniku, který nově zněl Koh-i-noor Hardtmuth.
Franz zavedl i dodnes používanou stupnici tvrdosti tužek. Označení HB tak ve skutečnosti znamená spojení Hardtmuth Budweiss, tedy Hardtmuth České Budějovice.
Největší tužkárna na světě
V roce 1910 byla firma Koh-i-noor Hardtmuth největší a nejmodernější tužkárnou na světě s pěti pobočnými závody a 32 prodejními filiálkami po celém světě včetně Japonska.
O dvacet sedm let později přišla na svět další známá tužka – verzatilka umožňující výměnu tuhy. Změnu tehdy uvítali hlavně technici a konstruktéři, kteří si často potřebovali měnit různé tvrdosti tuhy. Vynález také šetřil dřevo i tuhu samotnou.
Obě světové války ale činnost rozjeté společnosti utlumily a po roce 1945 byl podnik znárodněn. Po roce 1989 byla továrna zprivatizována a nyní je jedním z největších světových producentů a distributorů uměleckých, školních a kancelářských potřeb. Tužky z českobudějovické továrny putují do téměř osmdesáti zemí světa.
Koh-i-noor Waldes
Držitelem ochranné známky Koh-i-noor je i stejnojmenný výrobce patentek, špendlíků, zipů, nýtů a další galanterie z pražských Vršovic, který kromě názvu nemá s pastelkami vůbec nic společného. Firmu založil další slavný průmyslník a mecenáš Jindřich Waldes.
Říkalo se mu Baťa knoflíků nebo Knoflíkový král, ostatně právě patentním stiskacím knoflíkem doslova dobyl svět. Syn hostinského a drobného obchodníka s galanterií se sice vyučil zámečníkem, záhy se však u téže firmy prosadil jako obchodní zástupce.
Knoflíkový král dobyl svět patentkami
Jako čtyřiadvacetiletý se rozhodl osamostatnit a spolu s mechanikem Hynkem Pucem založili firmu Waldes a spol., která byla zpočátku pouze malou dílnou v pražských Holešovicích, kde na šlapacím soustruhu vyráběli knoflíky. Díky Pucově vynálezu automatického stroje se mnohonásobně zvýšila výroba a firma se v roce 1907 přesunula do nové továrny ve Vršovicích.
V té době již měla první zahraniční pobočku v Drážďanech, kterou vedl Waldesův bratr Sigmund. Další expanze na sebe nedala dlouho čekat – pobočky vznikly ve Varšavě, v Paříži, New Yorku nebo ve Vídni. Největší domácí konkurenci, firmu Lokesch, ve které se Waldes vyučil, v roce 1909 koupil.
Waldesova firma svými výrobky, jako byly knoflíky, přezky, sponky či zipy, zaplavila Evropu a stala se kolosem srovnatelným s Baťou. Oba podnikatelé vsadili na automatizaci a vzdělané a spokojené zaměstnance a investovali do reklamy i moderních metod řízení. Firemní podpůrný fond vyplácel zaměstnancům příspěvky při narození dítěte nebo za zlepšovací návrhy.
Nejúspěšnějším produktem firmy se stal malý patentní spínací knoflík, který také získal jméno podle diamantu Koh-i-noor. Slavné logo Miss KIN s dívkou s patentkou v oku nakreslil František Kupka a dotvořil grafik Viktor Preissig. Vzorem se jim stala fotografie Waldesovy společnice při plavbě do Ameriky, která si žertem přiložila zvětšený model patentky k oku.
V roce 1938 odeslal Waldes rodinu před blížícím se nacismem do Ameriky, sám však odjet odmítl. Zapojil se do odboje a podporoval ilegální časopis. V září 1939 jej zatklo gestapo a skončil v nacistickém koncentračním táboře. Rodině se ho sice nakonec podařilo vykoupit, údajně za osm milionů korun, avšak cestu za oceán nepřežil.
Firma ale válku i období komunismu přečkala a patentky, knoflíky nebo zipy se zde vyrábí dodnes.
Škoda Auto
Mezi firmami, které proslavily Česko za hranicemi, nemůže chybět ani Škoda. Patří navíc jen mezi několik málo světových automobilek, jež se můžou pochlubit stoletou tradicí výroby osobních aut.
Základy dnešní automobilky Škoda Auto položil v roce 1894 Václav Klement, který s několika dělníky zahájil výrobu jízdních kol Slavia. V roce 1899 postavil spolu s Václavem Laurinem první továrnu a začali vyrábět motocykly a motorové tříkolky, které se prosadily i v mnoha soutěžích. Prvním autem, jež představili v roce 1905, byla dvousedadlová Voiturette typ A s dvouválcovým motorem.
V poválečných letech, kdy automobilový průmysl skomíral, prodali Laurin a Klement společnost plzeňské Škodovce. Vozy navržené před rokem 1925 ještě nesly na chladičích označení Škoda i L&K. Postupně ale logo L&K zmizelo. V květnu 1926 byl vyroben první automobil pouze s logem Škoda – luxusní limuzína Škoda Hispano Suiza, která byla předána do užívání prezidentovi T. G. Masarykovi. Vůz byl tehdy považován za jedno z nejlepších aut světa. Dosahoval rychlosti až 140 km/h.
Škoda 420 – záchrana v krizi
Ve třicátých letech, kdy vrcholila hospodářská krize, představila firma model Škoda 420, který krizí stiženou automobilku zachránil. Brzy nato se objevila legendární Škoda 420 Popular, díky níž se Škoda dostala na první místo mezi domácími výrobci.
Výrobu civilních automobilů přerušila německá okupace, během níž byla Škoda součástí říšského RWHG (Reichswerke Hermann Göring) a vyráběla převážně vojenské nebo užitkové automobily.
Spartak vznikl jako provizorium
Na podzim 1945 byla válkou zničená továrna znárodněna a výroba podléhala direktivnímu řízení. Na předválečný Popular navázala Škoda 1101 Tudor. V roce 1955 se objevil oblíbený Spartak, poté Škoda Octavia a elegantní kabriolet Felicia. Všechny modely se úspěšně vyvážely i do celého světa.
Spartak byl mezi lidmi populární. Vznikl přitom jako vůz, který se měl vyrábět jen dočasně, než se stihne připravit velkovýroba skutečně lidového a všem dostupného vozu. Koupit si jej ale rozhodně nemohl každý. Stál téměř třicet tisíc korun, zatímco průměrná měsíční mzda byla tehdy jen kolem dvanácti set. Spartaky si navíc mohli pořídit jen ti, kdo dostali zvláštní poukaz rozdělovaný vybraným pracovníkům.
„Embéčko“ drželo krok se světem
Šedesátá léta přinesla změny vyvolané světovými trendy v konstrukci automobilů i politickým vedením země. Obojí pak v roce 1964 umožnilo nástup i v zahraničí úspěšné Škody 1000 MB, pro kterou byl v letech 1960 až 1964 vybudován nový moderní montážní závod. Auto mělo motor vzadu a pohon zadních kol. Splnilo i požadavek komunistické strany dát lidu levný a spolehlivý automobil.
V roce 1967 začal v automobilce vznikat projekt osobního automobilu, který by se stal nástupcem „embéček“. Škoda 720 se vyrovnala tehdejším renomovaným evropským značkám. Projekt se ale nakonec nerealizoval, i když se v něm utopily obrovské peníze. Hlavním důvodem bylo, že stát neposkytl prostředky na výstavbu nové výrobní linky.
Z „embéček“ se tak místo toho postupně stala Škoda 100 a potom Škoda 105 a 120. Modernizace v souvislosti se Škodou 1000 MB ale tím pádem byla na dlouhou dobu poslední, což se projevilo v zaostávání podniku a ztrátě konkurenceschopnosti.
„Stodvacítka“ byla zastaralá už v době vzniku
Škoda 105/120 sice vznikla jako dočasné řešení, ve výrobě ale vydržela téměř čtrnáct let. Do začátku roku 1990 se nakonec vyrobilo přes dva miliony „stodvacítek“ a příbuzných typů, včetně elegantních kupé Garde a Rapid, která pomáhala vylepšovat pověst značky. V zemích jako Velká Británie byly totiž škodovky často terčem posměchu, o Rapidu se ale někdy psalo jako o „Porsche chudého muže“.
Krokem vpřed byl až model Favorit představený v roce 1987, kterým Škoda přešla k výrobě vozů s motorem vpředu a pohonem předních kol. Finální verzi karoserie navrhlo italské designérské studio Nuccio Bertone. S německou automobilkou Porsche zase škodováci konzultovali konstrukci vznikajícího vozu a nechali si navrhnout zavěšení motoru s požadavkem na optimální akustiku a vibrace.
Po pádu komunismu a otevření trhů projevili o automobilku zájem zahraniční partneři. Novým majitelem se z rozhodnutí vlády stal v roce 1991 německý koncern Volkswagen. Jeho zájem tehdy výrazně ovlivnil i úspěšný model Favorit. Kromě výše investic pak bylo jednou z rozhodujících podmínek privatizace zachování tradiční značky Škoda.
Škoda Auto se díky investicím a modernizaci postupně prosadila na zahraničních trzích a výrazně zvýšila produkci. Nyní firma vyrábí sedm modelových řad a je tahounem českého exportu. Loni její produkce přesáhla milion vozů ročně.
Samopal Škorpion
V Československu měl vždy silné zastoupení i zbrojní průmysl. Světově proslulým se v tomto ohledu stal samopal Škorpion vzor 61.
Na konci 50. let minulého století používaly ozbrojené složky útočnou karabinu vzor 58. Zbraň ale byla pro některé speciální útvary příliš veliká a neskladná. Vzniklo proto zadání na malou, lehkou kompaktní automatickou zbraň pro speciální účely. Konstruktérem nové zbraně se stal Miroslav Rybář.
Výsledkem byl samopal vzor 61 ráže 7,65mm Browning se zásobníky na deset nebo dvacet ran a váhou 1,3 kilogramu. Jeden z nejmenších samopalů na světe se začal sériově vyrábět v roce 1963 ve zbrojovce v Uherském Brodě. Armáda ho dostala do výzbroje od poloviny 60. let. Vyzbrojeny s ním byly hlavně průzkumné, speciální a strážní útvary, ale také složky ministerstva vnitra včetně Sboru národní bezpečnosti nebo vězeňské služby.
Později byla vyvinuta celá řada různých verzí samopalu. Samopal měl také v původním provedení dřevěnou rukojeť, která byla roku 1978 nahrazena plastem. Název Škorpion vznikl zřejmě podle vyklápěcí ramenní opěrky.
Samopal se osvědčil hlavně jako lehká a spolehlivá automatická ruční zbraň odolná vůči vnějším vlivům. Díky své hmotnosti se dal nosit připevněný za opaskem a získal si tak oblibu za hranicemi. Celkem ho bylo vyrobeno asi 210 tisíc kusů. Část byla určená na vývoz. Do tehdejší Jugoslávie byla prodána i licence na výrobu, která probíhala ve zbrojovce Crvena Zastava v Kragujevaci.
Oblíbená zbraň zločinců a teroristů
Ve světě se také začala vyrábět řada jeho kopií nebo napodobenin. Velmi oblíbeným se ovšem stal i na černém trhu. Pořizovali si ho hlavně zločinci a teroristé, kteří mohli samopal snadno ukrývat například pod kabát nebo do tašky. V roce 1978 ho například Rudé brigády použily při atentátu na italského expremiéra Alda Mora.
Poslední tečku v historii původní Rybářovy zbraně udělala uherskobrodská zbrojovka v letech 1999 až 2000, kdy rekonstruovala původní model ZB 68 a připravila ho do výroby pod označením CZ Skorpion 9 x 19. Cestu do ozbrojených složek si už ale zbraň nenašla. Nyní se tak řadí hlavně mezi sběratelsky vyhledávané kousky. Zvučná značka Scorpion nicméně žije dál a používá se pro nejnovější generaci samopalů.
Semtex
Podobně jako samopal Škorpion se ve světě zapsala i plastická trhavina značky Semtex. Jednoduchý recept se začal tajně vyvíjet v laboratořích už za druhé světové války. Speciální jednotky chtěly získat trhavinu, která bude tvárná a účinná a bude se s ní zároveň dobře pracovat.
Přísně tajný recept
Látku známou pod názvem Semtex nakonec vytvořil tým v čele se Stanislavem Breberou a Radimem Fukátkem koncem 50. let. Dlouho byl ale jako tvůrce uváděný pouze Brebera. Jeho kolegu totiž komunisté po srpnu 1968 z továrny vyhodili a od výzkumné práce ho tak odřízli.
Radost z vynálezu pak kazilo i to, že ve stejnou dobu přišly Spojené státy s konkurenční plastickou trhavinou s názvem C-4. Kdo vynalezl výbušnou hmotu první, se dodnes neví. Detaily výroby jsou navíc zahalené tajemstvím. Recept zná jen několik lidí. Název je kombinací slov SEMTín a EXplosia, tedy pardubického předměstí a firmy, kde se vyrábí.
Semtex patří k nejbezpečnějším trhavinám, které se v praxi používají. Hmota sama o sobě je netoxická, dá se snadno tvarovat i stříhat a nevadí jí ani mrazy nebo voda. Odpálit ji lze pouze rozbuškou nebo jinou trhavinou.
Dobrý sluha, ale zlý pán
Je proto hojně využívaná v armádě, ve stavebnictví nebo i při práci s kovy, do kterých může vytvarovaný semtex po výbuchu vyrazit i umělecké dílo. Bez semtexu by se v terénu neobešli ani hasiči, kterým pomáhá například při různých záchranných pracích.
Původně komerční trhavinu ale stejně jako samopal Škorpion neblaze proslavilo i její zneužívání při teroristických akcích v zahraničí. Je navíc poměrně častým předmětem krádeží, nelegálních obchodů a pašování.
V nepovolaných rukách se tak semtex změnil v nebezpečnou zbraň, kterou v minulosti používala například Irská republikánská armáda. Asi nejznámější tragédií, při níž údajně figuroval semtex, byla katastrofa amerického letadla PanAm, které se v prosinci 1988 zřítilo na skotské městečko Lockerbie a zahynulo v něm 270 lidí. Použití českého semtexu se ale nikdy prokazatelně nepotvrdilo.
O tom, že jde o látku skutečně výbušnou, svědčí nicméně například i to, že pokud budete o semtexu mluvit do telefonu ve Spojených státech, začne tamní Národní bezpečnostní úřad hovor automaticky nahrávat.
Explosia si značku Semtex údajně cení na 130 milionů korun. Když zpěvačka Madonna v roce 2006 založila firmu nazvanou Semtex Girls, aby prý měla patřičnou sílu, firmu to dost popudilo. Od žaloby na popovou hvězdu ale nakonec upustila.
