Dlouhé týdny před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 dostávaly miliony lidí v Sovětském svazu propagandistické informace o tom, že se v Československu chystá ozbrojený převrat. Televize informovala o tajných skladech amerických zbraní a přípravě násilného puče. Stejně byli svými veliteli zpracovaní také řadoví vojáci sovětské armády. Ti v prvních dnech po invazi dostávali rozkazy zbraně najít, aby Kreml mohl agresi obhajovat. Na ulicích a při raziích zavraždili okupanti od srpna do konce roku 1968 celkem 108 civilistů a kolem pěti set lidí těžce zranili.
„Uže padachnul?“ ptali se ruští vojáci v srpnu 1968. Rozstříleného civilistu položili do Stromovky
Jedním z lidí, které rozkaz najít zbraně za každou cenu málem připravil o život, byl tehdejší úředník ministerstva dopravy Jiří Kolda. Při zátahu na ministerstvu dostal dávku ze samopalu.
Sověti obsadili ministerstvo dopravy v noci z 24. na 25. srpna, když měl právě Jiří Kolda noční směnu na dispečinku. Okupační vojska prohledávala státní instituce, protože jejich velitelé věděli, že v mnoha působí Lidové milice, ozbrojená domobrana komunistické strany.
Stříleli do lidí, nevěděli proč
„Pokud by větší množství zbraní skutečně našli, použili by to jako důkaz, že se v Československu chystala kontrarevoluce,“ píše novinářka Scarlett Wilková v příběhu Jiřího Koldy, který podle jeho svědectví zpracovala pro portál Paměť národa.
Na ministerstvu dopravy v budově bývalé banky skutečně byly zbraně uložené v nedobytných podzemních trezorech. Vojáci procházeli chodby a zkoušeli otvírat dveře. „Ty, za kterými seděl Jiří Kolda s kolegou, byly odemčené,“ popisuje situaci před osmačtyřiceti lety autorka Wilková. Právě odpočíval na spartakiádním lůžku, a když se dveře otevřely, Jiří Kolda zakřičel: „Kdo je tam?“ Uviděl siluetu vojáka. Ten řval, aby zvedl ruce a šel k němu.
„Já šel a on pak udělal neuvěřitelnou chybu,“ vzpomíná Jiří Kolda. „Jak jsem šel neosvětleným prostorem v kancelářích, on přede mnou ustupoval, místo aby si mě odváděl před sebou. Popletl si dveře a narazil zezadu do rohu stolu. Jak měl prst na spoušti, nataženo a odjištěno, tak v křeči zmáčkl. Z jednoho a půl metru do mne vypálil dávku ze samopalu.“
Oběti sovětské okupace Československa v srpnu 1968 (zdroj: ČT24)
Svědectví pamětníků ze srpna 1968 dokládají, že běžní vojáci okupačních armád byli atmosférou v Československu zaskočeni. Měli instrukce, že jedou bojovat s ozbrojenými kontrarevolucionáři, místo toho se na každém kroku setkávali s davy civilistů, kteří obklopovali jejich tanky a snažili se jim vysvětlit skutečnou situaci. Vystresovaní a zmatení vojáci s nabitými zbraněmi pak stříleli do lidí, aniž by věděli proč. Podobně, jako v případu Jiřího Koldy.
Kulky prolétly jeho tělem, zranění byla velmi vážná, ale srdce zasaženo nebylo. Pak se začalo odvíjet absurdní divadlo. Do místnosti vběhl důstojník a voják tvrdil, že ho Jiří Kolda napadl se zbraní v ruce. Důstojník Jiřího Koldu prohledal, ale žádnou zbraň nenašel a Rusové se začali dohadovat, co s ním udělají. Dobře jim rozuměl, protože při své práci často vedl jednání v ruštině. Asi po půl hodině naložili Jiřího Koldu na nosítka, přikryli mu hlavu dekou a vynesli ho přes vrátnici ven. Kolegu Václava Vilímka odvedl s rukama nad hlavou jiný voják.
Místo do nemocnice, v parku do křoví
Jiřího Koldu naložili do sanitky. Voják, který si k němu sedl, si uplivl a řekl: „To je na nic, takový boj za socialismus.“ Těžce zraněný Jiří Kolda byl přesvědčený, že ho vezou do nemocnice. Když jeli přes Hlávkův most, bouchal do dveří sanitky, protože tam byla blízko nemocnice.
Ovšem zjistil, že ho vezou do Dejvic, k areálu sovětského vyslanectví. Vjeli do Stromovky, kde zastavili. „Vynesli mě na nosítkách a položili do křoví. Na bobek si vedle mne sedl voják se samopalem. Ztrácel jsem chvílemi vědomí. Rozednilo se, bylo k páté ráno. Zase jsem usínal a pak jsem slyšel: ‚Uže padachnul?‘ – Někdo se ptal, jestli jsem už chcípnul. Vojáček řekl: ‚Ještě ne.‘“
Mezitím už přišli zaměstnanci ministerstva do práce. V kanceláři viděli kaluže krve a rozstřílenou skříňku. Vrátní jim řekli, že vojáci odnesli Jiřího Koldu na nosítkách. Byl zakrytý, tedy asi mrtvý, Václava Vilímka odvedli. Ministr dopravy kontaktoval svého známého generála Evžena Chlada, ten pak sovětského generála Ivana Pavlovského, který byl tehdy velitelem pozemních sil vojsk Varšavské smlouvy a s nímž se znal. A požádal vysvětlení, kam se oba muži poděli.
Následky na celý život
„Zřejmě se i v tom ruském bordelu usoudilo, že je malér, když zmizeli dva neozbrojení lidé z ministerstva, a tak dostali pokyn, že mě musí zachránit a ve slušném stavu poslat zpátky.“ Jiří Kolda byl převezen do sovětské polní nemocnice na letišti v Praze-Kbelích. Než jej operovali, dlouze jej ještě vyslýchal důstojník sovětské vojenské kontrarozvědky.
Následovala operace přímo na lehátku ze sanitky v polních podmínkách. Pod žárovkou ve stanu, bez anesteziologa, pouze s lokálním umrtvením. Ležel pak v dalším stanu se zraněnými sovětskými vojáky. Sestra mu ukazovala jednoho, který měl zraněnou ruku, jako příklad, jak na ně útočí kontrarevolucionáři. Voják se však svěřil, že si ruku přimáčkl poklopem, když vylézal z tanku.
Nakonec pro Jiřího Koldu přijela česká sanitka. Ve vojenské nemocnici ve Střešovicích se podrobil dalším operacím. Nedostatek hygieny v polní nemocnici a laxní přístup sovětských lékařů se projevil. „Plíce měl zhnisané, nervy v ruce mu zarostly do jizvy a zdravotní problémy si s sebou nese celý život,“ píše autorka v příběhu Jiřího Koldy na portálu Paměť národa. „Ty vzpomínky jsou smíšené. S trpkostí, lítostí i s určitou radostí, že jsem to přežil,“ uvedl Jiří Kolda pro Českou televizi.