Druhý z pětice Čechů promluvil o únosu v Libanonu. Novinář Miroslav Dobeš z Jindřichova Hradce České televizi řekl, že jel s kameramanem Pavlem Kofroněm natočit dvě rozsáhlé reportáže a přinést informace z tiskové konference pro americké novináře v Bejrútu. Únos byl podle něj s největší pravděpodobností organizovanou a připravenou akcí. Kdo ale stojí v pozadí, neví.
Unesený Čech exkluzivně pro ČT: Horší než plesnivá matrace byla nejistota, jak dlouho tam budeme
Miroslav Dobeš už po návratu z Libanonu strávil s rodinou prvních 24 hodin. Půlroční věznění se na něm podepsalo ztrátou třiceti kilogramů. Při setkání je z něj stále cítit strach a nejistota, ruka se mu třese. V nejtěžších chvílích vzpomínal na děti, řadu nocí prý proplakal.
Jak řekl, horší než uzavřený prostor nebo špína pro něj bylo, že absolutně netušili, jestli je únosci budou věznit ještě dva měsíce, nebo dva roky.
GALERIE
Miroslav Dobeš
Byla to organizovaná skupina
Z únosu si Miroslav Dobeš pamatuje každý okamžik: Poruchu auta i to, že než stačili zajistit opravu, stála kolem nich skupina maskovaných ozbrojenců. Únosci je pak půl roku stěhovali z místa na místo, pořád na ně mířili samopaly.
Drželi je v místnostech bez oken, denní světlo téměř neviděli. Náhradní oblečení dostali poprvé po šesti týdnech, k jídlu měli fazole a okurky. Spali na vlhké zemi.
Opravdu to nebyla banda Pepíků, kteří někde sebrali kalašnikovy. Byla to skupina, která věděla, co dělá a proč to dělá.
Před cestou oba jindřichohradecké novináře kontaktoval přes prostředníka právník Alího Fajáda Jan Švarc. Původně byli jen náhradníky. Když mu ale jiní novináři účast odřekli, vyrazili. Teď to považuje za osudovou chybu. V záchranu uvěřil až na palubě vládního speciálu.
Libanonec Fajád byl před třemi dny propuštěn z vazební věznice na Pankráci. Po příletu do Bejrútu byl podle místních medií zadržen a odvezen k výslechu.
Na okamžik, kdy vám u hlavy drží zbraň, se nedá zapomenout
Proč jste jeli do Libanonu?
Se svým kolegou Pavlem Kofroněm, se kterým dvacet let děláme lokální televizi, jsme odjeli do Libanonu natočit dvě rozsáhlejší zpravodajské reportáže – možná můžeme říct i kratší dokumentární pořady a jednu tiskovou konferenci.
Jaké máte vzpomínky na samotný únos?
Situace se zásadně zvrtla. První natáčecí den cesty jsme večer byli přepadeni neznámou ozbrojenou skupinou. Já jsem poklimbával v autě, které mělo nějakou poruchu, najednou auto zastavilo, otevřely se všechny dveře a první a jediný dojem byl ten, že každý z nás měl u hlavy hlaveň nějaké střelné zbraně a tu drželi zakuklení ozbrojenci.
Byl to zážitek, na který se asi nedá zapomenout. Následně nás ozbrojenci vytahali z auta, vysvlékli do naha, spoutali na rukou, naházeli do dodávky a odjeli. Asi pět hodin s námi jezdili neznámo kudy.
Byli jste šest měsíců v jedné místnosti?
Dostali jsme se do první místnosti - tam jsme ale šest měsíců nestrávili. Drželi nás na více místech. Únosci nás pravděpodobně proto, aby nás nikdo nevypátral, neustále převáželi do jiných míst. Ale vždycky jsme byli všichni v jedné místnosti, ta měla zaslepená okna, byla v podstatě hermeticky uzavřená. Kondenzát z dechu se srážel na zdech, kapal nám na hlavu. Nebyl to žádný med.
Ale popravdě řečeno, tyhle věci, které popisuju, bylo jich tam víc, to nebylo z mého pohledu to nejhorší. Dá se vydržet to, že spíte na plesnivé matračce, že kolem vás lezou švábi. Dá se dokonce vydržet i pomyšlení, že při každém otevření dveří člověk, který tam přijde se zbraní, může udělat něco, co bude absolutní konec.
Pro mě naprosto nejhorší byl pocit a pomyšlení, že jsem z ničeho nemohl predikovat, jestli tam budeme ještě dva týdny, dva měsíce, dva roky. Jestli ještě někdy uvidím svoje dvě malé děti a svou ženu. Tahle psychická věc byla pro mě to úplně nejhorší.
Měli jste pocit, že akce je dopředu dobře připravená, zorganizovaná?
Ve chvíli, když nás sebrali, jsem pocit neměl žádný, protože to byl takový zmatek, že to si člověk nemohl přečíst. Během věznění jsme samozřejmě všichni přemýšleli, kdo to může být, co za tím stojí. Pochopitelně jsme na to nepřišli, oni byli velice tajemní.
Když se za tím teď ohlédnu, jsem přesvědčen, že to opravdu nebyla banda Pepíků, kteří někde sebrali kalašnikovy, ale byla to skupina, která věděla, co dělá a proč to dělá. Ovšem co to bylo za skupinu, to nám asi do smrti zůstane utajeno.
Jak vypadalo osvobození?
Přestože hlavní únosce nám stále sliboval, že nás osobně předá policii, pak rétoriku několikrát změnil. Osvobození vypadalo tím způsobem, že nás opět naházeli do dodávky, svázali nám ruce, dali nám kukly přes oči a naprosto klamavým způsobem jezdili sem a tam, zase hodinu a půl. Evidentně proto, abychom nepoznali, kudy kam jedeme.
Ve finále to dopadlo tak, že s dodávkou zastavil na opuštěném místě, přecvakal nám plastové elektrikářské pásky, kterými jsme byli svázaní, sundal nám kukly a řekl: „Rychle si vystupte, sedněte si na zem.“ Skočil do auta a odjel. Tak jsme byli propuštěni.
Kdy jste začali věřit, že to skončilo?
Upřímně? V okamžiku, kdy se český airbus odlepil od země.
Byla to úleva?
Samozřejmě úleva, i když se přiznám, že je to pár dní - chvilkami se mi to ještě vrací. Například ráno, když jsem se vzbudil mezi svými dvěma malými dětmi, trvalo mi asi čtyři nebo pět minut, než jsem si uvědomil, že nejsem uvězněný, že nejsem zamčený a že už je všechno v pořádku. Asi se to ještě chvíli bude vracet.
Jaký je váš zdravotní stav? Výrazně jste zhubl?
Můj zdravotní stav je poměrně dobrý, mám nějaké malé drobnůstky, ale to nestojí za řeč. Budu se muset srovnat psychicky, chci si několik dnů odpočinout, chci strávit několik dnů hlavně s rodinou, možná s nejbližšími přáteli.
A pak se hned pustím do řešení věcí, které mi tu za půl roku utekly, protože s kolegou Pavlem Kofroněm dvacet let v Jindřichově Hradci děláme televizi, ta naštěstí dál funguje, díky lidem, kteří v této televizi dělají, a díky kolegově manželce, která si vzala opatrovnictví.
Takže se máme i profesionálně kam vrátit. Ale samozřejmě se vším bude spousta práce. A v této chvíli ještě ani nevím, co všechno se zbořilo a co vše ještě budu muset řešit. Ale na rovinu, strašně se na to těším, protože jsem na svobodě a jsem v normálním životě.