Praha – Byl jednou jeden americký student, který si před nástupem na vysokou školu udělal rok volna a pracoval v izraelském kibucu. Byl jednou jeden americký student, který rád fotil a cestou do Lucemburska, odkud se měl koncem léta vrátit do Kalifornie, projel na motorce celé Řecko a Jugoslávii. Byl jednou jeden americký student, který se i se svým fotoaparátem zastavil v Praze. Jmenoval se Paul Goldsmith a do hlavního města Československa přijel 20. srpna 1968.
V únoru 1968 bylo americkému studentovi Paulu Goldsmithovi devatenáct. Před nástupem na vysokou školu si užíval rok volna (jeden čas pracoval jako tesař, podzim a zimu strávil jako námořník na nákladních lodích ve východní Asii) a žil v jednom z izraelských kibuců, odkud se zájmem sledoval nejen francouzské studentské bouře, ale i tání v tehdejším Československu.
„V té době jsem toho o Československu moc nevěděl - kromě toho, že to je jedna ze zemí východního bloku,“ vzpomíná na začátek roku 1968 dnes dvaašedesátiletý Goldsmith. „V Izraeli jsem četl v novinách příspěvek o Alexandru Dubčekovi, vývoji pražského jara a o tom, že se na hranicích hromadí sovětská vojska. Situace se zdála velmi zajímavá a zprávy o vojskách na hranicích byly zlověstné.“
Tanky na univerzitní půdě. Možné se stalo realitou
Na konci léta se měl Goldsmith z Lucemburska vracet do San Francisca. Na motorce Vespa projel celý Balkán, aby ještě před návratem na vlastní oči spatřil Prahu, ve které tou dobou vrcholilo Dubčekovo reformní tání. Do československé metropole přijel vpodvečer invaze. Atmosféru úterního večera líčí jako elektrizující, plnou optimismu a kreativity, stejně jako nejasného pocitu, že se něco musí stát.
„Brzy ráno 21. srpna mě vzbudil rachot motorů. Podíval jsem se z okna, čekal jsem, že uvidím nákladní vozy. Místo toho jsem viděl sovětské tanky,“ vzpomíná Goldsmith na trpké probuzení na univerzitní koleji, kde trávil noc. „Věděl jsem, že SSSR napadl Maďarsko v roce 1956 a že bylo hodně napětí mezi Moskvou a Jugoslávií. Přesto ale platí, že přítomnost tanků na akademické půdě v šest ráno přišla jako šok, protože možné se stalo realitou,“ dodává v rozhovoru s reportérem ČT Josefem Pazderkou.
Cartier-Bresson a Goldsmithovy rozhodující okamžiky
Přestože Goldsmith fotil po celou dobu svého letního cestování, nedá se říct, že by byl profesionální fotograf. „Na střední škole jsem byl fotograf školní ročenky a s bratrem jsme si ve sklepě vytvořili i vlastní temnou komoru. Hodně jsem četl o Cartier-Bressonovi a byl jsem velmi dojatý jeho fotografiemi a jeho koncepcí 'rozhodujícího okamžiku',“ vrací se do let svého dětství. „Když došlo k invazi, nepřemýšlel jsem o tom, zda fotit, nebo nefotit. Spolehl jsem se na instinkt a ponořil se do úlohy fotografa. V tu chvíli jsem se cítil stejně jako každý další Čech,“ vzpomíná Goldsmith.
Condoleeza Riceová:
„Paul Goldsmith vyvolává svými fotografiemi ducha houževnatosti, který hnal ve jménu svobody Čechů, aby se postavily proti sovětským tankům. Jeho nadčasové snímky zachycují stovky anonymních tváří – některé zmlácené a zkrvavené, jiné mladé a rozhodné – které jsou ale jednotné ve svém odhodlání vidět svobodu vítězící nad tyranií. Zachycení českoslovenští občané nejsou pouhými svědky historie, oni jsou jejími aktivními tvůrci.“
Jeho snímky zachycují události prvních dvou dnů sovětské okupace v centru Prahy, zejména na Václavském náměstí, ale také na Vinohradské třídě nebo Senovážném náměstí. „První den byl více intenzivní, zemřeli lidé a davy byly více konfrontační. Druhý den šlo spíše o organizované protesty, především masivní shromáždění na Václavském náměstí. Pro fotografa to byl přímo magický zážitek, s dramatickými výstřely na každém rohu. Byl mimořádně cítit historický význam této tragické chvíle,“ popisuje 22. srpen 1968 v Praze.
Do západního Německa, do AP, do Newsweeku
Tentýž den odpoledne odjel Goldsmith z Prahy do západního Německa. V Norimberku navštívil kancelář americké tiskové agentury Asociated Press a nabídl jim své snímky toho, jak v Praze vypadá „pomoc spřátelených vojsk Varšavské smlouvy“. „Koupili pět mých fotografií. Byl jsem nadšený, když jsem je viděl na stránkách mnoha novin a později i v časopise Newsweek.“
Univerzitní studia ale Goldsmitha od fotografování odvedla. „Miloval jsem fotografii. V roce 1968 a 1969 ve Spojených státech vrcholilo hnutí proti válce ve Vietnamu. Aktivně jsem se na něm podílel a pořizoval mnoho fotek. Také jsem pracoval na portfoliu pražských fotografií, nicméně můj univerzitní obor byla biologie…“ konstatuje fotograf, který nakonec vedle biologie vystudoval i práva.
Fotograf se chce vrátit na místo činu
Návštěva Prahy včetně pořízených fotografií by pro něj zůstala jen vzpomínkou na časy mládí, nebýt rozhovoru s rodinným přítelem před třemi lety, kterému svůj příběh vyprávěl. Známý ho posléze zkontaktoval s českým konzulem v Kalifornii Richardem Pivnickou. Díky jeho přičinění spatřily fotografie znovu světlo světa.
Snímky z pražských ulic jsou součástí knihy redaktora České televize Josefa Pazderky Invaze 1968: Ruský pohled, která vychází v těchto dnech, zájemci si je mohou prohlédnout i na Goldsmithových stránkách. V březnu 2012 by pak měly mít výstavu v Českém centru v New Yorku a Goldsmith by se také rád vrátil do Prahy, aby tatáž místa nafotil se čtyřicetiletým odstupem.
