Praha - Nebýt 17. listopadu 1989, dostal by se Miroslav Štěpán pravděpodobně do čela Komunistické strany Československa, a tím pádem by byl asi i nejmocnějším mužem totalitního státu. Právě jemu zhatila sametová revoluce slibně nastartovanou politickou kariéru a právě on patřil mezi těch pár komunistů, kteří za své činy skončili i ve vězení. Jak chtěl vést socialistické Československo? To vylíčil historikovi Miroslavu Vaňkovi. V unikátním rozhovoru z roku 2003, odvysílaném v publicistickém pořadu 168 hodin, komunistický pragmatik otevřeně vykládá, jak se připravoval na sjezd KSČ v květnu 1990, kde plánoval převzít moc.
Miroslav Štěpán, člen předsednictva ÚV KSČ, byl ve svých 44 letech jedním z mála mladých lidí ve straně plné starců. A šel přímo za svým cílem – mířil až na křeslo nejvyšší. Historik Miroslav Vaněk k tomu dodává: „Vlastně tím, jak měl evidentně spadeno na místo generálního tajemníka, tak se s ním počítalo jako s velmi důležitou osobou v té době.“ Štěpán dokonce již plánoval přechodné období: „Trošku jsem si říkal, že tak dva roky by tady byla taková situace, ne chaotická, ale taková, ve které si nikdo nebude ničím jistý.“
„Nechceme Štěpána, chceme novou vládu!“
„Kde je Štěpán?“
„Nechceme Štěpána.“
- wmv 124171 » Reportáž Nory Fridrichové
Štěpán ale nebyl jediný, kdo si na převzetí moci políčil. Soupeřil s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem. A když měl Štěpán pocit, že Adamec zabírá moc velký prostor ve stranickém Rudém právu, neváhal dokonce přede všemi udeřit na šéfredaktora. "Já jsem vystartoval přímo na Zdeňka Hořeního. Já mu povídám: 'Ty referáty soudruha Adamce, které mě nutíte číst v Rudém právu, to je na hovno soudruzi, protože takové referáty patří generálnímu tajemníkovi. Vláda tu není proto, aby určovala směr na 100 let dopředu, pakliže si rozumíme, kvůli čemu je strana,'" připomíná Štěpán v exkluzivním rozhovoru tehdejší praktiky. Miroslav Vaněk k tomu podotýká, že mezi Štěpánem a Adamcem byl velmi napjatý vztah, který měl jediný společný jmenovatel – „oba dva byli vlastně nejreálnějšími adepty toho, stát se předsedou komunistické strany“.
„A chci, soudruzi, říct, že buď budeme mít všichni stejný prostor, anebo nebude mít nikdo žádný prostor. A je to lepší, ne? Proč jako Adamec má mít tady celou stránku. My soudruzi v Praze taky děláme a já jsem také člen předsednictva.“
Disidenty obdobně jako ostatní soudruzi pohrdal. Toto je unikátní záznam Štěpánovy besedy ještě ve stojatých socialistických vodách, v březnu 89´. Studenti se před ním pokusili téma disentu otevřít. „Všude ve sdělovacích prostředcích odsuzujeme protisocialistické živly, nelegální skupiny a chartu. Já o těchto věcech vůbec nic nevím, takže nevím, jak je mám odsoudit. Nebo jak se k nim mám vlastně postavit, kdo to je, nebo co to je.“ (Štěpán, 23. 3. 1989)
Pozoruhodný je například Štěpánův výklad, jak to bylo s popularitou předního disidenta Václava Havla na Západě. „Světovej básník, světovej prozaik, světovej dramaturg, světovej, světovej, světovej. Ale to, že je světovej, věděl kdo? Ti, co ho vytvářeli světovým. Pak ti, co ho sponzorovali. A pak světovými jsou v uvozovkách ti policajti, co ho měli tady na starost – ale tam nic světového nezjišťujete.“
Masakr 17. listopadu na Národní třídě v Praze a následná celorepubliková vlna odporu vedení totalitního státu zaskočily. Soudruzi zvládli zavelet jediné: Zalehnout a veřejnost moc neprovokovat. „Předsednictvo rozhodlo, nevycházet. To je smutné usnesení konce socialismu. A s auty zajíždět do dvora, aby se nedráždilo,“ domnívá se Štěpán.
Štěpán se ještě pokoušel prodat přívětivější tvář strany - 22. listopadu k sobě pozval, a to úplně poprvé v historii, kardinála Františka Tomáška, který se právě vrátil z Říma ze svatořečení Anežky České. A o den později vyrazil pro, dnes už legendární, podporu za dělníky do pražského ČKD, kde podle historika Vaňka již bylo vidět, že společnost je někde jinde, než je on.
„V žádné zemi, ani v rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly to, kdy má odejít prezident, nebo kdy má přijít a kdo jím má být.“
Odpovědí se mu dostalo: „Nejsme děti! Nejsme děti! Demisi, demisi, demisi!“
