Sovětská okupace Československa měla 402 civilních obětí, nejvíce z nich zemřelo při autonehodách. Příčinou nehod byla nezkušenost či nepozornost sovětských vojáků, stejně jako špatný technický stav vojenských vozidel. Počet obětí ale nemusí být konečný, mnohé případy tehdejší vyšetřovatelé zametli pod koberec. „Snahou Sovětů pak bylo svádět vinu na ty zemřelé,“ řekl Lidovým novinám Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu.
Největší počet obětí sovětských vojsk zahynul pod koly jejich vozidel, mezi lety 1968 a 1989 šlo o 248 mrtvých. Vojenskou techniku totiž často řídili mladí nezkušení vojáci, sovětští vojáci navíc nezřídka popíjeli alkohol. Mnoho obětí zahynulo i kvůli nedůslednosti či lenosti řidičů vojenských vozidel, kteří klidně odstavili neoznačený a neosvětlený tank uprostřed husté mlhy či sněhové vánice. Svou roli sehrál i špatný stav vojenské techniky, výjimkou nebylo, že vozu selhaly brzdy, běžné bylo chybějící osvětlení.
Pod koly sovětských vozů umírali Češi ještě v roce 1990
Vůbec nejvíce obětí sovětských vojsk bylo mezi srpnem a prosincem 1968, kdy zahynulo 135 lidí. Mnoho nehod měli sovětští vojáci na svědomí ještě v roce 1989 a k několika případům usmrcení obyvatel Československa sovětskými vojáky došlo ještě po sametové revoluci.
Vyšetřování případů, kdy sovětský voják usmrtil českého občana, spadalo do pravomocí Veřejné bezpečnosti a vojenské prokuratury. Poslední slovo ale měla prokuratura sovětská a české úřady se tak často vůbec nedozvěděly, zda byl voják souzen. Pokud k soudu došlo, vojáci často dostávali tresty v délce několika let.
Naopak informace o tom, kolik v Česku při výcviku nebo jiných situacích zahynulo sovětských vojáků, Sověti pečlivě tajili. „Jediné, co uveřejnili, jsou ztráty během prvního měsíce invaze v roce 1968. Tvrdí, že zahynulo 104 vojáků,“ řekl Pejčoch s tím, že zprávu ale doplňovaly prokazatelně nepravdivé informace, jako například to, že 12 vojáků bylo údajně obětí československých kontrarevolucionářů.
Československo bylo po roce 1945 jedinou zemí východního bloku, kde nebyla rozmístěna sovětská vojska. Tato skutečnost se však změnila po srpnové invazi roku 1968. Jednotky „bratrských zemí“ sice postupně československé území opustily, sovětská vojska však zůstala téměř 23 let. Jejich pobyt legalizovala smlouva, kterou tehdejší Národní shromáždění schválilo 18. října 1968.
Sovětští vojáci byli koncem 80. let rozmístěni v 67 posádkách v českých zemích a 16 posádkách na Slovensku. Počet lokalit s odloučenými jednotkami byl ještě vyšší. K oblastem, které měla sovětská armáda plně k dispozici, patřily i vojenské výcvikové prostory Mimoň - Ralsko, Libavá, Boletice a Kežmarok. První sovětské jednotky sice Československo opustily již v květnu 1989, ovšem tehdy šlo pouze o plánované snížení počtu ozbrojených sil SSSR.
Po listopadu 1989 a pádu komunistického režimu byl jedním z prvních požadavků veřejnosti právě odchod všech sovětských vojsk. Jednání nakonec ukončila smlouva o odchodu vojsk podepsaná 26. února 1990 tehdejšími ministry zahraničních věcí Jiřím Dienstbierem a Eduardem Ševardnadzem v Moskvě.
Koncem února 1990, kdy začal odsun, se v Československu nacházelo 73 500 vojáků. Bojový arzenál tvořilo mimo jiné 1220 tanků, 2505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků.
