Praha - 24. února ohlásily píšťaly a klaksony další ze série koordinovaných akcí - generální stávku. Únorová revoluce se konala pod přísným dohledem dirigenta. V Československu pracovaly stovky sovětských agentů. „Cíle Gottwalda a Stalina, totiž převzít moc plně do svých rukou, byly stejné. Bylo proto jenom logické, že Moskva pomáhala. Zároveň si tak nenápadně kontrolovala situaci,“ vysvětluje ruský historik Nikita Petrov.
Mezi agenty patřila také matka Leonida Paršina. Oba vystupovali jako uprchlíci z Pokarpatské Rusi: „Dostali jsme zadání usadit se, legalizovat se, dostat se do kontaktu s lidmi, a potom začít předávat informace a plnit konkrétní zadání,“ vypráví syn rozvědčice.
19. února přijel z Moskvy Velrian Zorin s jasným cílem: pohlídat, aby čeští komunisté neudělali chybu. Gottwald to komentoval slovy „To nám tak ještě scházelo“. Z ničeho nic se začali komunističtí agenti projevovat uvnitř všech demokratických stran. V noci se v bitce o Lidový dům utkali tajní příznivci komunistů s ostatními sociálními demokraty. Tajná policie vedená komunisty sledovala každý krok stávajících ministrů: „Nebylo to tak, že by je sledovali tajně, ale naprosto demonstrativně. Kamkoli se ministři vydali, tam za nimi šli policisté v civilu, kamkoli jeli, jelo za nimi jedno nebo dvě auta tajné policie,“ popisuje tehdejší situaci historik Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Přestože se komunisté dostali rychle k moci, chválu sovětského dozoru si nevysloužili. Podle Sovětů byla revoluce málo rázná, málo krvavá a dělníci se málo obětovali.
