Praha - Sametová revoluce otevřela „železnou oponu“ na hranicích se Západem. Po letech komunistického „nevolnictví“ symbolizovaného výjezdními doložkami, se lidem také vrátila možnost svobodného cestování. Od 4. prosince 1989 konečně i československým občanům stačil pro výjezd do ciziny jen platný pas. „Myslím, že ostnaté dráty, které byly na západě, jinak byla hranice samozřejmě hlídaná celá, jsou asi nejabsurdnějším a nejpříznačnějším opatřením, které komunistický režim udělal. Tedy zavírat vlastní lidi jako do tábora nucených prací,“ uvažuje Jan Ruml, jeden ze zakladatelů Občanského fóra a bývalý ministr vnitra.
Před listopadem 1989 mohli občané Československa na cestovní pas vycestovat pouze do některých socialistických zemí. Jezdilo se na dovolenou do Bulharska, k maďarskému Balatonu či k moři do východního Německa, tehdejší NDR. Do Lipska nebo do Drážďan, ale i do Polska směřovaly také časté a populární nákupní víkendové výlety. Do Sovětského svazu už bylo potřeba pozvání a většinou se tam jezdilo jen na kolektivní, organizované zájezdy.
K cestám do takzvané kapitalistické ciziny i do Jugoslávie už bylo nutno pas opatřit výjezdní doložkou, v podstatě zvláštním povolením k výjezdu, které obsahovalo údaje o tom, pro které státy, na kolik cest a na jak dlouho platí. Tuto „propustku“ udělovalo ministerstvo vnitra na základě politických kritérií.
Praxi s výjezdním povolením zavedli komunisté, respektive jimi ovládané ministerstvo vnitra těsně před únorovým pučem 1948. Rozkazem z 23. února 1948 už přes hranice nesměl nikdo bez tohoto povolení. Doložka přežila i uvolnění cestování v 60. letech a v době normalizace se její udělení nebo odmítnutí či zrušení stalo pro režim i nástrojem represe.
Přeshraniční projekty se týkají všech oblastí života
O nahrazení výjezdních doložek statistickými listy začal na sklonku roku 1989 uvažovat i komunistický režim. Opatření se plánovalo na první čtvrtletí roku 1990. Sametová revoluce byla rychlejší. Doložky zrušilo ministerstvo vnitra 30. listopadu. Následný rozvoj turistiky, umožněný také řadou nových dohod o bezvízovém styku, připomínal explozi.
„Jsem rád, že za dvacet let jsme natolik pokročili, že jsme nejen přestřihli ostnaté dráty a že hranice možná zůstala jen v našich hlavách. Přeshraniční projekty, které jsme v průběhu dvou desetiletí realizovali, se týkaly všech oblastí každodenního života, dopravy, zdravotnictví, kultury, volného času, cestovního ruchu,“ říká hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola.
Jenom s pasem mohou dnes občané ČR cestovat do 85 států. V posledních letech jezdili Češi rekordně do zahraničí na dovolenou, zhruba každý rok odjede téměř 5 milionů lidí.
Cesty na Západ znepříjemňoval režim svým občanům řadou kroků, které začínaly zkoumáním, komu pas vydat a komu ho odepřít, nebo i zabavit. První podmínkou pro to, aby cestychtivý majitel pasu mohl obdivovat třeba Eiffelovku v Paříži, byla žádost Státní bance československé o takzvaný devizový příslib, což byla jediná oficiální možnost jak získat cizí měnu, i když jen v malém, limitovaném množství.
O žádostech, patřičně doporučených od zaměstnavatele, školy či národního výboru, se rozhodovalo každý rok do konce března. Pokud měl někdo známé nebo příbuzné, mohlo příslib nahradit pozvání s tím, že cizinec v bance složil pro pozvaného částku podle délky pobytu.
S příslibem a výpisem z trestního rejstříku se pak žádalo o rozhodující výjezdní doložku. Žádost po podrobném kádrování opět musel „posvětit“ zaměstnavatel, včetně organizace KSČ a zvláštního oddělení, u studujících škola a SSM, u ostatních národní výbor. Míru možnosti, že by žadatel mohl opustit republiku, orgány zkoumaly velmi pečlivě. S doložkou se poté žádalo o turistické vízum.
Ani všechny náležitosti nebyly zárukou, že člověk vycestuje. Stačilo, když pracovník zvláštního oddělení na pracovišti zjistil, že má moc uklizený stůl a prázdné šuplíky a pojal podezření, že dotyčný chce utéct. Nevrátit se z ciziny ve stanovený čas pak znamenalo zahájení trestního řízení pro trestný čin opuštění republiky.
