Praha – Smrt Václava Havla završila rok odchodů jedné generace – disidentů, kteří mohli po roce 1989 realizovat svoje představy o svobodě v čele svobodného státu. Dělily je politické názory a životní postoje, ale spojovala je zkušenost se dvěma nelidskými režimy 20. století. Odchází generace, ve které se nejspíš naposledy mohl dramatik stát prezidentem a tentýž prezident pak věděl, jak je důležité nebrat se vždycky vážně. A co víc, odchází s nimi i jejich smysl pro humor a sebeironii.
Spisovatel Pavel Kosatík
„Od začátku byli vystavovaní těžkým zkouškám. Do jedné se narodili, do války, pak přišly další hrůzy, ve středním věku, kdy byli na vrcholu nebo těsně před ním, když se v 60. letech nadechli, tak přišla ta rána do vazu.“
Osobní svoboda zajímá tak 10 procent populace
Odchází generace, která zažila strach z nesvobody. Podle filozofa Jana Sokola je nesmírně důležité, zda ta generace někdy zažila pocit, že se nemusí bát být svobodná. Problém je ale vlastně to, že většinu lidí netrápí, jestli jsou, či nejsou osobně svobodní. „Co si budeme povídat, osobní svoboda je elitní záležitost, která zajímá tak 10 procent populace, ať je to v Čechách, nebo kterýkoliv jiný zemi,“ připomíná historik Petr Placák.
Generace disidentů, která v roce 1989 převzala moc v zemi, zažila ve 20. století nacisty a komunisty, dva mocenské systémy, které si kladly absolutní nárok na člověka a jeho osobní svobodu. Osobní svoboda se proto stala jejich celoživotním tématem. „Slovo totalita je intelektuální a my už vlastně nevíme, co znamená. Totus, latinsky, to jsem já a ty, to znamená, že se zmocňuji toho druhého bez ohledu na jeho osobní svobodu,“ vysvětlil kdysi spisovatel Jiří Gruša (září 2008) .
To „nadechnutí“ na konci 60. let bylo pro tuto generaci hodně důležité. V té době se podle Václava Havla v lidech cosi uvolnilo, co se projevilo například v solidaritě. Bohužel ten pocit národní sounáležitosti v době normalizace ze společnosti nějak vymizel. „Zejména pro nás a ještě mladší lidi byl strašně důležitý zážitek, že ta společnost může být svobodnější. Neříkám svobodná, ale že se lidi nemusejí tolik bát,“ připomíná Sokol.
Nemohli jsme jinak - doba byla taková…
Václav Havel (1968)
„Nebojím se těch velkých špinavostí, vládních a mezivládních, ale bojím se těch malých, co dělají lidi na sebe navzájem, mezi sebou. Myslím, že tady je třeba začít a to potom jde dál. Když zameteme před vlastním prahem a uděláme si pořádek ve vztazích lidí mezi sebou, tak to potom pokračuje dál, a musí to mít nějaký vliv i na tu politiku nejvyšší.“
Sám Havel o povaze moci po srpnu 1968 později napsal esej Moc bezmocných (podzim 1978), což je vlastně polemika s tvrzením snad všech sluhů nelidských systémů – nemohli jsme jinak, doba byla taková.
- Václav Havel autor: Ondřej Němec, zdroj: Isifa/LN http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3128/312738.jpg
- Václav Havel autor: Ondřej Němec, zdroj: Isifa/LN http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3128/312761.jpg
- Václav Havel zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3128/312752.jpg
- Václav Havel v roce 1990 zdroj: Isifa/LN http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/32/3128/312713.jpg
Zelinář, napsal v dnes již klasickém příměru, dal do výlohy mezi cibuli a mrkev heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Proč to udělal – heslo má funkci znaku. Nemusí mu věřit, ale musí se chovat tak, jako by mu věřil: „Už proto však musí žít ve lži,“ argumentoval Havel. „Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím.“
Havlovský idealismus
Pavel Kosatík
„Je to idealismus, to, co je spojeno s Václavem Havlem, ale když chcete žít reálný život, tak se musíte chovat idealisticky. Protože když budete vydělávat a chovat se jenom účelově, tak to žádný život není. Proboha, to není moralita, to každému dojde před smrtí, to se nemusíme prožít životem…“
Nakonec šlo o překvapivě účinný idealismus, platnou životní zkušenost potvrzenou listopadem 1989. Změna, kdy vládu převzali dosavadní outsideři, přišla se sloganem o vítězství nad lží a nenávistí. Havlovský „pravdoláskař“ se později stal nadávkou. I když jde o slogan, obecnou formulaci, v žádné době toto heslo nejde napadnout, protože to si člověk přeje, tvrdí historik Kosatík: „Pak se za to stydí, protože je docela obtížný toho dosahovat, a když se sám chová v životě jinak, tak pak už tu pusu vůbec nemůže otevřít tímhle směrem.“
Jan Sokol
„Mně se zdá, že na Havlovi nejfilosofičtější bylo to, jak když do té funkce přišel, … tak pořád přemýšlel o tom, co dělá špatně. Několikrát mluvil o tom, jak má pocit nepatřičnosti.“
S Havlovou generací odchází jejich smysl pro humor a sebeironii
Havel: „Čím odvážnější věc člověk říká a dělá, tím méně vážně by se měl brát, to je důležité v myšlení o budoucnosti.“
Havel: „A ještě jeden svůj pocit tu musím na závěr říct – jsem si každým dnem jistější, že by vůbec neškodilo, kdybychom udělali něco pro to, aby tu a tam, přece jen, zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.“
