Praha – Současná „rozmazlená“ společnost chválí staré časy, ačkoli zažívá zatím nejlepší období českých dějin. V Hyde Parku Civilizace to uvedl psychiatr Cyril Höschl. Skeptický náhled na dnešní svět (či tzv. blbá nálada) je podle něj podmíněn řadou aspektů včetně toho, že člověk neumí posoudit své postavení objektivně a svou situaci nahlíží pouze v porovnání s ostatními či se sebou samým v minulosti. Höschl ovšem upozorňuje na to, že jednotlivé historické epochy není možné srovnávat.
„Žijeme v době, která – objektivně posuzováno – je asi nejlepší, jaká kdy v našich dějinách byla,“ konstatoval ve vysílání ČT24 psychiatr Cyril Höschl a upozornil na to, že oproti minulosti klesá počet sebevražd, rozvodovost i potratovost, naopak se prodlužuje střední délka života. „Tato nepopiratelná fakta přesto nečiní podstatnou část populace šťastnější. Je to dáno tím, že prožitek jednotlivce se neodvíjí od toho, jak se sám objektivně má, ale od toho, jak se porovnává s okolím.“
Za jeden ze zdrojů negativního vnímání světa tak označil porovnání se méně bohatých s bohatšími i méně úspěšných s úspěšnějšími. Ostatně i Česká republika se neporovnává s Moldávií a Rumunskem, ale s Rakouskem a Německem, podotýká Höschl s tím, že vzniklá frustrace a pocit nespokojenosti může vést i k nostalgickému nahlížení období před rokem 1989. Jedná se přitom jen o vzpomínku na mládí, která je pozitivně zbarvená.
Cyril Höschl: „Jsme laudatores temporis acti, 'chváliči' starých časů. Naše milosrdná paměť nás zbavuje nejhorších vzpomínek a uchovává ty lepší. To, že v mládí kvetly třešně a my jsme byli mladší, je kolorit, kterým se nám zabarvuje historie. Vzpomínáme raději na to pozitivní než na to negativní a s tímto emočním zkreslením máme sklon zkreslovat realitu.“
Höschl: Příšerné rány minulých století rozmazlená společnost nezná
Historické epochy totiž podle Höschla povětšinou není možné srovnávat, a stejně tak ani nejde na současnou společnost žehrat v domnění, že dříve bývalo lépe. „Uvědomme si, že ke konci 19. století, kdy byla doba velice zvolněná a z dějinného hlediska klidná, v každé rodině, kde se rodily nějaké děti, jich nejméně polovina během dětského věku zemřela,“ upozorňuje psychiatr. „To jsou příšerné rány osudu, které dnes rozmazlená civilizace, jež si stěžuje na to, že žije ve stresu, prakticky vůbec nezná.“
Vysvětlení podle něj spočívá právě v subjektivitě lidského přístupu. Jedinec (stejně jako celá společnost) se totiž adaptuje na podmínky, ve kterých žije; ty jsou pro něj alfou i omegou a na jejich základě hodnotí svou situaci.
„My svou situaci poměřujeme měřítky, která se mění v závislosti na této situaci – jako kdybyste si obvod pasu měřil metrem, který je gumou. Měl byste stále stejně, přestože by vám břicho rostlo,“ vysvětluje Höschl. Člověka tak netrápí úmrtnost novorozeňat, protože je ve srovnání s minulostí razantně nižší, ačkoli se přitom jedná o zásadnější problém než stresující prostředí nebo nezaměstnanost, jež jsou vlivem stávajících měřítek vnímány jako dominantní potíže.
