Praha - Vznik fašismu v Československu datují historici do roku 1922, kdy vznikly politické kluby národní hnutí Červenobílí a Moravští fašisté, kteří byli zaměřeni v politickém spektru silně napravo. Oba subjekty brzy začaly spolupracovat a roku 1926 se jejich sloučením objevila na scéně Národní obec fašistická. Za druhé republiky a posléze protektorátu se stala obávanou kolaborantskou organizací Vlajka. Českému fašismu se ve své nové publikaci Fašismus v českých zemích: Fašistické a nacionálně-socialistické strany a hnutí v Čechách a Moravě v letech 1922 až 1945 věnuje i historik z Vojenského historického ústavu Ivo Pejčoch.
Prvorepublikoví fašisté se inspirovali Mussoliniho Itálií
Když se řekne český fašismus, mnohým se vybaví právě Národní obec fašistická, úspěšná krajně pravicová strana působící na našem území v meziválečném období. „Jednalo se o nejvýznamnější krajně pravicovou stranu meziválečného Československa. Ve třicátých letech dokonce získala několik mandátů ve volbách a její zástupci zasedali v parlamentu,“ konstatoval Pejčoch.
Členstvo Vlajky a Národní obce fašistické bylo odlišné
O něco méně relevantní formací působící v době první republiky v Československu byla Vlajka, která se již v době svého vzniku roku 1930 deklarovala jako politický klub, jenž nemá zájem o vstup na standardní politickou scénu. Vlajka vznikla z klubu fašistického studentstva. „Zatímco členstvo Národní obce fašistické sestávalo především ze zemědělců, vlajkaři se formovali alespoň zpočátku z pražských vysokoškolských studentů,“ prohlásil historik.
Řada fašistů za první republiky prosazovala myšlenku, že v rámci Československa jsou pouze Češi a Slováci státotvornými národy a pouze oni mají mít plná občanská práva. „Ostatním národům žijícím v Československu je chtěli upřít,“ zdůraznil Pejčoch. Menšiny tak měly přijít třeba o volební právo.
Ivo Pejčoch, historik:
„Prvorepublikový fašismus měl styčné body Mussoliniho italským fašismem. Navrhoval vytvoření nově konstituované beztřídní společnosti. Požadoval také zamezení pletichářství politických stran. Nacisté stavěli především na vyhroceném antisemitismu a kolaboraci s okupanty.“
Nejvýraznější akcí českých fašistů byl Židonický puč v lednu 1933, kdy se několik desítek příznivců Národní obce fašistické v čele s nadporučíkem Ladislavem Kobzinkem pokusilo dobýt vojenská kasárna. Útok byl za pomoci četnictva odražen a celý puč potlačen. V souvislosti s pokusem o puč byl 23. ledna zatčen i Radola Gajda, vůdce obce. Přes silný politický tlak na odsouzení Gajdy byl ale soudem osvobozen. „Gajda se v březnu po okupaci zúčastnil pokusu vytvořit krajně pravicovou vládu, což se nepodařilo, takže se stáhl ze společenského života a stranu rozpustil,“ dodal historik.
Nacismus se v Československu objevil až za druhé republiky a posiloval po vzniku protektorátu. „Lidé ucítili možnost spolupráce s okupanty a chtěli dosáhnout určitého sociálního postavení, které jim ve 30. letech nebylo umožněno,“ připomněl Pejčoch. Nejvýznamnější byla za druhé republiky Vlajka, jež získala nové vedení v čele s Janem Rysem-Rozsévačem.
Pajčochova kniha Fašismus v českých zemích: Fašistické a nacionálně-socialistické strany a hnutí v Čechách a Moravě v letech 1922 až 1945 má přes 500 stran. Této problematice se Pejčoch věnoval zhruba od druhé poloviny devadesátých let. Soubežně zpracovával i problematiku exekucí v 50. letech.