Praha - Bombardování Prahy zasáhlo území od Radlic přes Smíchov až k Vinohradům. Vedle sedmi set obětí tu byly tisíce dalších lidí, kteří si odnesli nesmazatelné vzpomínky na tragické události.
Jedním z nich je Jan Červinka, jehož otec se toho dne vrátil z práce na oběd. Než se ale rodina stihla pustit do jídla, ozvala se siréna značící vážné letecké ohrožení. Stejně jako mnozí jiní, kteří si už na častý zvuk varování zvykli, ani oni mu nepřikládali žádný velký význam. Do krytu se nevydali, ale otec šel předpisově otevřít okna. V tu dobu už ale jejich domem, který je směrován k Malvazinkám, otřásl výbuch z dálky. Místo jídla tak seběhli do sklepa, který jim sloužil jako kryt. Nálet netrval dlouho, a tak se posléze otec vrátil do práce.
„Když přišel po náletu zpátky na své místo do kanceláře, zjistil, že ve své židli má menší díru, kterou tam něco provrtalo,“ řekl Jan Červinka. Po krátkém pátrání objevil pod židlí zabodnutou střepinu z pláště bomby. Dvacet nebo třicet metrů od toho místa totiž dopadla jedna z pum. Kdyby zůstal v práci, potkala by ho tam smrt.
Miroslav Kuranda zase vzpomínal na tuto dobu, kdy mu bylo sedmnáct let. Mohl jenom hledět na zkázu, kterou americké bombardéry způsobily. Šel se podívat k Emauzům a na Palackého most. „Pak jsem šel zpátky přes Karlovo náměstí, potkal jsem kamaráda. Tlačil před sebou dvoukolák, na něm rakev. Odvážel svého kamaráda,“ řekl Miroslav Kuranda. Jeho kamarád nebyl tehdy jediný, kdo se musel vypořádávat se ztrátou.
Včasný oběd může zachránit
Spousta lidí ale měla zkrátka štěstí, že nebyli ve špatnou chvíli na špatném místě. Třeba tehdy jedenáctiletá Marie Lhotková chodívala většinou do družiny, z níž se na dvanáctou vracela na oběd domů. 14. února se ale z neznámého důvodu rozhodla přijít domů dřív. Oběd už matka měla připravený, tak se chtěly pustit do jídla, jenže se ozvaly sirény. Marie Lhotková popadla svůj kufřík s věcmi a vyrazily do sklepa. Cestou z pátého patra viděly i zbytek sousedů, kteří se přidávali k cestě dolů.
Marii Lhotkové se povedlo, když se dospělí nedívali, vyklouznout s další dívkou ze sklepa na dvůr, kde opatrně sledovaly křižující bombardéry. Když nálet skončil, ukázalo se, že rohový činžovní dům vedle družiny byl v rozvalinách. Kdyby Marie Lhotková šla v obvyklý čas, domů by možná nedošla.
Střepiny (ne)štěstí
Život riskoval otec Josefa Piskáčka. Ze druhého patra rodina včas seběhla do sklepa, aby se chránili před náletem. Otec však chtěl ještě uzamknout obchod s elektrem, který měl v přízemních prostorách. K tomu se nedostal.
Jedna z bomb dopadla těsně před jejich dům. Nesrazila se ale přímo se zemí. Zachytila se v tramvajových trolejích, takže vybuchla ještě nad zemí. Puma vysklila obchod a muže zasypaly skleněné střepy z výlohy i z regálů. Přežil, střepy ani výbuch ho nezabily, ale v nemocnici mu z těla vyňali spoustu střepin. Některé z nich si schoval na památku a nosil je v kovovém pouzdře na cigarety.
Zraněných bylo celkem přes jedenáct set, mrtvých jenom o něco méně. Tehdy se přitom nepovedlo najít všechny mrtvé po náletu. Až v roce 1970 byly v jednom ze sklepů na Vinohradech nalezeny ostatky 23 obětí. Tito lidé byli odsouzeni k smrti udušením. Přestože úkryty byly nejlepším možným způsobem, jak si zachránit život, ne vždy tomu tak bylo. Přímý zásah tak zabil i přes sto lidí, kteří se schovávali v jednom z krytů na Karlově náměstí.
Bombardování v číslech:
701 mrtvých
1 184 raněných
152 tun bomb
68 zničených domů
2 607 poškozených domů
Zdroj: Vojenský historický ústav
Útok 62 amerických bombardérů z osmé letecké armády začal ve 12:24, na město bylo celkem svrženo 152,5 tuny pum, z toho bylo 371 tříštivých a 8 000 zápalných.
