Právě před padesáti lety, 25. ledna 1969, se v ulicích Prahy konal pohřeb Jana Palacha, který se upálil na protest proti situaci v okupované zemi. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí. Politické požadavky odhodlaného mladého muže přesto zůstaly nenaplněny. Lidé reagovali opačně, než si Palach přál. Podle některých názorů dokonce poslední rozloučení, které připomínalo velký archaický rituál, svým vyzněním paradoxně urychlilo nástup normalizace.
Přechodový rituál k normalizaci. Při pohřbu Jana Palacha lidé vyšli do ulic, ale zůstali zticha
Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Než v nemocnici v pražské Legerově ulici skonal, navštívila ho jeho známá z kolejí Eva Bednáriková a studentský vůdce Lubomír Holeček. Podle jejich svědectví je popálený student požádal, aby vyřídili vzkaz lidem, kteří by ho chtěli následovat: aby se neupalovali.
Už v té chvíli možná došlo ke zkreslení skutečných požadavků Jana Palacha. „Zdá se mi, že jeho odkaz je poznamenán spíše zbožným přáním studentského vůdce Lubomíra Holečka, který si Palachův poslední vzkaz z velké části domyslel. Nemyslím si, že slova o tom, aby se lidé přičinili živí v boji, jsou Palachova, jejich autorem je Holeček. Domnívám se, že Palach byl především bojovník,“ říká historik Petr Blažek.
Odpoledne se stav Jana Palacha výrazně zhoršil a o půl čtvrté lékaři konstatovali jeho smrt. Hned následující den prošel Prahou pietní průvod s desítkami tisíc lidí. Akce organizovaná Svazem vysokoškolského studentstva Čech a Moravy začala na Václavském náměstí a skončila před budovou Filozofické fakulty. Podobné pietní akce byly svolány také v mnoha dalších městech Československa.
Před sochou svatého Václava na pražském Václavském náměstí, která byla vyzdobena řadou letáků, hesel, portrétů Jana Palacha a svíček, stála čestná stráž s vlajkou. Na kašně před Národním muzeem uviděli příchozí slavnou posmrtnou masku, kterou sochař Olbram Zoubek tajně sejmul po Palachově smrti, aby ji pak věnoval studentům.
Bez komentáře: pohřeb Jana Palacha (zdroj: ČT24)
Všechny demonstrace na Palachovu památku však zastínil jeho pohřeb, který se stal obrovskou manifestací národního zármutku. Průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí.
„Řekl bych, že pohled na Jana Palacha je dán tím pohřbem, tím patosem, tichem, jak to nazval Bohdan Mikulášek, kdy se všichni zastaví, ustrnou, ale v podstatě nic neudělají,“ naznačil Petr Blažek v pořadu Historie.cs paradoxní vyznění této události.
PODÍVEJTE SE: Historie.cs na téma Jan Palach (zdroj: ČT24)
S bolestí i hrdostí
Představitelé Svazu vysokoškolského studentstva chtěli svého kolegu pohřbít na Slavíně, pantheonu největších českých osobností, jenže k tomu nezískali souhlas oficiálních orgánů. Jako místo posledního odpočinku byly proto vybrány Olšanské hřbitovy.
Rakev s Palachovými pozůstatky stála již od pátku 24. ledna v Karolinu, kam se přišly rozloučit desítky tisíc lidí. Ve stejný den večer se ve Všetatech, kde Palach s maminkou žil, konal smuteční průvod. Zúčastnila se ho většina místních obyvatel.
GALERIE
Jan Palach na fotografiích z Archivu bezpečnostních složek
Dopoledne 25. ledna tryzna pokračovala. Krátce po poledni pak začal na nádvoří Karolina smuteční obřad. S projevy, které vyzdvihovaly mravní sílu Palachova činu a velikost jeho oběti, vystoupili rektor Univerzity Karlovy Oldřich Starý, děkan Filozofické fakulty Jaroslav Kladiva i zástupci studentů.
„V hlubokém pohnutí, s bolestí i hrdostí se sklání akademická obec Univerzity Karlovy nad mrtvým Janem Palachem, studentem filozofické fakulty. Jeho heroický i tragický čin je výrazem čistého srdce, nejvyšší lásky k vlasti, pravdě, svobodě i demokracii,“ prohlásil tehdy rektor Oldřich Starý podle záznamu, který na místě pořídil Rozhlas.
Promluvil také ministr školství Vilibald Bezdíček, který byl spolu s ministrem sportu Emanuelem Bosákem na pohřbu jediným zástupcem české vlády. Pro veřejnost však byli oba politici téměř neznámí, protože do svých funkcí nastoupili teprve začátkem ledna 1969. Z důležitých a známých státních a stranických představitelů se nezúčastnil nikdo.
Po obřadu byla rakev přenesena do pohřebního vozu, za kterým kráčela plačící Palachova matka Libuše se synem Jiřím a snachou Ilonou. Za nimi se vytvořil mohutný průvod, který se jako řeka vinul přes Ovocný trh, Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a zastavil se před budovou Filozofické fakulty na náměstí, které bylo již 20. ledna 1969 na počest popáleného mladíka spontánně přejmenováno na Náměstí Jana Palacha.
Za čím jdu, čemu sloužím?
Poslední rozloučení na Olšanských hřbitovech se konalo již pouze za účasti rodiny, pozvaných hostů a novinářů. Nad hrobem kázal evangelický farář Jakub S. Trojan, který také zdůraznil význam Janovy absolutní oběti.
„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“ ptal se Jakub Trojan.
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Evangelický duchovní v řeči nad hrobem přirovnal Palacha k velkým náboženským osobnostem, jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský, Jeroným Pražský, Mahátma Gándhí, Albert Schweitzer či Martin Luther King. Palachův protest označil za „čin čisté lásky“, který „bude už navždy povzbuzením lidem unaveným, slabým bude výzvou k naději“.
Obětování nevinného chlapce
Navzdory masové účasti ale vyznění pohřbu zůstává rozporuplné. Podle některých hlasů dokonce tehdejší atmosféra šoku a smutku urychlila nástup začínající normalizace.
Estetik a kritik Jindřich Chalupecký upozornil, že reakce společnosti na Palachův čin se ve skutečnosti odehrávaly podle scénáře primitivních rituálů, v nichž mělo hlavní význam slavnostní obětování nevinného chlapce. „Palachův čin prolomil krunýř moderní racionalizace a obnažil hluboké základy archaického vědomí,“ napsal Chalupecký.
Politické požadavky, kvůli kterým Palach škrtl sirkou, zde najednou neměly místo. Účastníci tichého pohřebního průvodu byli podle pamětníků zřetelně obráceni do sebe. Nikdo přímo neutočil na vládu, nikdo se nepokoušel vyvolat další nepokoje a zahájit stávku, ačkoliv k tomu mladý muž ve svém dopise podepsaném jako Pochodeň č. 1 vybízel.
Skluz k normalizaci
Nesmírné emocionální vypětí jako by vedlo ke katarzi, díky které lidé místo politické akce přijali bolestnou realitu. „Palach svůj čin chápal jako výzvu, v nemocnici se lékařů a sestřiček ptá: a co vláda, už koná? Jeho smrt zapůsobila jako úder, ale skluz k normalizaci spíš urychlila. V lednu roku 69 už nebylo, kdo by se tak naléhavého odkazu ujal,“ komentuje tehdejší situaci spisovatelka a scenáristka filmu Jan Palach Eva Kantůrková.
„On měl dva politické požadavky: zrušte cenzuru a zakažte šíření Zpráv, tehdejší propagandy. Pokud tyto požadavky nebudou splněny, tak vstupte do generální stávky. To znamená, že Palach neříká: Já se obětuji, abyste mne uctívali, ale říká: Vyzývám vás, abyste konali, a formuluji pro vás program, který máte prosazovat,“ uvažuje komentátor a spoluautor sborníku Jan Palach 69 Patrik Eichler.
„Když se upálil, přivedl do ulic množství lidí, kteří však už neprosazovali politický program, který jim připravil. Bylo by zajímavé pokusit se odpovědět na otázku, proč se toho politického programu tehdy nikdo viditelně nechopil. Ze všech stran naopak přišla velmi silná iniciativa utlumit Palachovu výzvu, kromě jiného motivovaná obavou, že jsou tu skutečně další lidé, kteří se také mohou upálit,“ pokračuje Eichler.
Nesplnitelné požadavky
Podle filozofa Jan Sokola přišel Palachův čin ve chvíli, kdy se společnost smiřovala se životem v okupované zemi. „Palach doufal, že by jeho čin mohl zapůsobit, jenže tenkrát už bylo všem jasné, že ta věc je dočasné prohraná,“ uvedl Sokol v rozhovoru pro Respekt.
„Za sebe jsem cítil, že ty jeho požadavky zkrátka nemohou být splněny,“ vysvětluje Sokol. „Možná proto, že už jsme ten režim znali a že jsme byli unavení ze stálého čekání a neúspěchů. Dnes si uvědomuji, jak jsme ještě v roce 1989 byli velmi skeptičtí, a to kvůli únavě z čekání, že to praskne.“
Několik demonstrací se sice konalo také ve dnech po pohřbu, žádná však ani zdaleka nedosáhla rozměrů posledního rozloučení. V centru Prahy se několikrát shromáždily stovky až tisíce osob a v ulicích docházelo ke střetům s příslušníky Veřejné bezpečnosti. Nepokoje ale rychle utichly a převládlo normalizační mlčení.
Celý svět se dívá
Palachův čin měl lidi probudit a vyburcovat k politickému angažmá. V tichém a odevzdaném pohřbu, který následoval, se však dočkal odlišného účinku. Přesto jeho akce přitáhla k tragické situaci Československa mezinárodní pozornost. Okupovaný národ uprostřed Evropy si už v srpnu 1968 získal sympatie po celém světě. V lednu 1969 pak světovou veřejnost uhranul protest, který nebyl do této doby v Evropě známý.
Soustrast tehdy vyjádřil generální tajemník OSN U Thant, čest Palachově památce vzdal italský premiér Mariano Rumor nebo indická předsedkyně vlády Indíra Gándhíová, která mladého studenta, podobně jako farář Trojan, přiřadila ke galerii světových mučedníků po bok Mahátmy Gándhího.
Také papež Pavel VI. vzdal úctu jeho památce. „Není možné schvalovat tragickou formu tohoto svědectví, ale jeho hodnotu uchovejme, protože ukazuje na svrchovanost oběti sebe sama z lásky k druhým,“ uvedl.
Vzpomínkové průvody pořádali studenti v řadě evropských měst. Největší se uskutečnily v Římě, Miláně, Florencii, Vídni nebo Amsterdamu. V Itálii byla již v lednu zahájena sbírka na Palachův pomník. O rok později byla socha odhalena a římské náměstí, na němž pomník stojí, bylo přejmenováno na Piazza Jan Palach. Pomníky vznikaly i jinde a jméno Jan Palach se ocitlo v názvech mnohých náměstí a ulic po celém světě.
O tom, jak silně Palachova akce rezonovala, svědčí i tajný dopis, který už 22. ledna poslali sovětští vůdci Leonid Brežněv a Alexej Kosygin svým protějškům Alexandrovi Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi. Trvali v něm na okamžitém zastavení veřejných akcí spojených se studentovou smrtí. „To ukazuje, jak Jan Palach zasáhl mocenskou strukturu úplně na nejvyšší pozici, to znamená v Moskvě,“ připomíná historik Blažek.
Dvacet let
Zanedlouho začala komunistická moc Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost, jež bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté nechali Palachovy zpopelněné ostatky přemístit do Všetat.
Vzpomínka byla oficiálně umlčena, přesto v paměti mnohých zůstala živá. To se naplno projevilo dvacet let po Palachově činu, když se v lednu 1989 rozhořely demonstrace Palachova týdne, který se stal předzvěstí Sametové revoluce. Po pádu komunistického režimu pak bylo možné obnovit hrob Jana Palacha na Olšanech. Dne 25. října 1990 byla urna s popelem slavnostně převezena ze Všetat zpět do Prahy.