Praha - Obcházení ústavních zvyklostí hlavou státu už v Česku prakticky zdomácnělo. Po svém si podle právníků a politologů ústavu vykládal Havel i Klaus, a jak ukazuje příklad jmenování Rusnokovy vlády, ani Zeman nezůstává pozadu. A právě proto je teď nejvyšší čas udělat takovému chování prezidentů přítrž, shodují se ústavní právníci, kteří v pondělí o ústavních pravomocech prezidenta diskutovali na semináři ústavně-právního výboru sněmovny. Pokud se tak nestane, mohlo by to podle nich znamenat soumrak demokracie v Česku.
Právníci varují: Teď Rusnokova vláda, příště autoritativní režim
Čeští prezidenti opakovaně zkouší, co jim parlament bude tolerovat, shodují se ústavní právníci s politology. „V české ústavě je velký prostor, který může prezident využívat dle uvážení. To není na škodu, pokud tento prostor není zneužíván. My jsme ale svědky toho, že každý prezident republiky vytahuje boty více a více, a potom jeho nástupce pracuje s těmi vytahanými botami,“ podotkl ústavní právník Jan Kysela. „Jak Václav Havel, tak Václav Klaus se pohybovali na hraně ústavy a velmi často až za hranou ústavy. Média i politici to tolerovali. V důsledku toho se prezident vždycky může odvolat na nějaký precedens,“ souhlasí politoložka Vladimíra Dvořáková.
Když často skloňované slovo vyznívá do ztracena…
O zásahu proti tomu, že se prezident pohybuje na hraně ústavy, se v Česku v minulosti mluvilo již několikrát. V drtivé většině případů však zůstalo jen u slov. Například v roce 2009 obviňoval prezidenta z porušování ústavy a prezidentského slibu tehdejší místopředseda Senátu Petr Pithar (KDU-ČSL) – za sporné považoval Klausovo otálení s podpisem Lisabonské smlouvy a chtěl Klause žalovat pro velezradu. Už na jaře 2004 o stejné žalobě uvažoval i tehdejší lidovecký senátor Zdeněk Bárta, který prezidenta vinil z toho, že pomalým výběrem kandidátů na ústavní soudce blokoval činnost této instituce. Ani v jednom případě se však žaloba nekonala.
V novodobé historii Česka zatím zažalovali zákonodárci prezidenta pro velezradu jen jednou. Počátkem letošního března se tak ohradili proti lednové amnestii. I v tomto případě ale aktivita senátorů vyzněla naprázdno. Ústavní soud se žalobou nemohl zabývat, jelikož Klausovi mezitím již skončil mandát.
Právě v nedostatečné reakci zákonodárců na prezidentovy sporné kroky spatřují ústavní právníci velké nebezpečí do budoucna. Svorně bijí na poplach, že by si podobné praktiky neměli nechat poslanci a senátoři líbit. Nasnadě je tak nyní například ústavní žaloba na Zemana kvůli tomu, že silou prosadil Rusnokovu vládu, ačkoliv ve hře byla vedle ní také varianta koaliční vlády, která deklarovala podporu 101 poslanců.
„Kdyby nikdo nic nepodnikal a chování prezidenta strpěl, tak se mění konvence, zaběhlý politický systém, potom se Česko bude dál vzdalovat parlamentnímu systému vlády,“ obává se Kysela. To by mohlo nebezpečným způsobem podkopat celý politický systém v Česku a připravit ho o jeho legitimitu a akceschopnost. „Z neakceschopného systému a napětí ve společnosti se pak logicky vyvine poptávka po silném vůdci,“ varuje dál uznávaný ústavní právník.
Od března se přitom zákonodárcům otevřela nová cesta, jak sporná rozhodnutí prezidenta napadnout. Nově ho totiž mohou kromě velezrady žalovat také pro „hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“. Zákonodárci se na tom jen musí shodnout – v obou komorách je pro podání žaloby totiž nutno dosáhnout třípětinové většiny. I když bude dosažení potřebné většiny v obou znesvářených komorách obtížné, podle Kysely je nejvyšší čas, aby se o to politici alespoň pokusili.
Gerloch: Ještě se můžeme zachránit
Že by měli zákonodárci proti opakovanému ohýbání ústavy konečně razantně zasáhnout, se domnívá také děkan právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch. Ke zvýšenému riziku odklonu Česka od demokracie k autoritativním režimům nicméně podle něj nepřispěla jen dosavadní nulová reakce zákonodárců na to, že si prezidenti často vykládají ústavu, jak se jim zlíbí. Problémy podle něj umocnilo to, že Česko zavedlo přímou volbu prezidenta ve vzduchoprázdnu. Souběžně s přímou volbou měli zákonodárci zavést většinový systém politických stran, aby se posílila úloha osobností v parlamentu a třetím krokem potom mělo být rozšíření možnosti přímé demokracie na celostátní úrovni.
„Kdyby tyto tři úpravy byly provedeny souběžně, oslabily nebo téměř eliminovaly by riziko směřování Česka k autoritativnímu režimu,“ soudí Gerloch. Zároveň však dodává, že zatím není nic zcela ztraceno: „Pokud budou racionálně postupovat politické strany, dneska to vidím v tom, že budou hledat koncensus v rozhodování a nespoléhat na to, že těsnou většinou prosadí nějaké rozhodnutí, které nemá širší politickou ani společenskou podporu, tak tím zabráníme této neblahé možné variantě vývoje, kdy by Česko směřovalo k autoritativnímu režimu.“
Začít by podle něj mohly parlamentní strany například tím, že se shodnou na složení úřednické vlády, která dovede zemi k volbám (ať již předčasným, či řádným) podobně, jako to udělaly v roce 2009 po pádu Topolánkovy vlády. Teprve pokud nebude Zeman tuto variantu akceptovat, bude to důvod k vážným obavám o budoucí směřování Česka.