Praha – Před pětasedmdesáti lety se Československo ocitlo na prahu války s nacistickým Německem. Postup wehrmachtu do vnitrozemí měly v pohraničí zadržet známé pevnosti. Mobilizace ale trvala jen týden a z opevnění nakonec nikdo nevystřelil. Reportéři ČT odkryli pohnuté osudy Karla Skorkovského a Aloise Stani, stavitelů této geniální obranné soustavy. Jak zjistil Karel Vrána, po válce se komunistický režim jejich dílem sice chlubil, na ně samotné však zanevřel.
V letech 1935 až 1938 vznikla v československém pohraničí jedinečná soustava obranných tvrzí, která měla republiku uchránit před útokem nacistického souseda. Lví podíl na výstavbě československého opevnění měl inženýr a kapitán ženijního vojska Alois Staňa. Jako vojenský projektant působil na Ředitelství opevňovacích prací, některé stavby dokonce sám řídil (například známou dělostřeleckou tvrz Dobrošov na jaře 1938).
Jenže opevnění bylo nakonec Československu k ničemu. 30. září 1938 Anglie, Francie a Německo za asistence italského diktátora Benita Mussoliniho podepsaly v Mnichově smlouvu, která republiku donutila Hitlerem požadovaná území postoupit říši.
Poté, co bylo za protektorátu Ředitelství opevňovacích prací zrušeno, zapojil se kapitán Staňa do odboje. V roce 1939 mimo jiné pomáhal ukrýt dokumentaci týkající se opevnění. V květnu 1945 se při Pražském povstání účastnil bojů na Pankráci a po obnovení republiky se vrátil do armády. Po roce 1949 jej ale komunisté z armády vyhodili a Staňa začal pracovat pro podnik Vodotechna, který zajišťoval vodní stavby, například přehrady.
„Otec najednou se odmlčel, byl zádumčivý, smutný, moc nekomunikoval,“ vzpomíná Staňova dcera Jitka Stropková. Dělnická profese se spolu s prací v chladném a vlhkém prostředí podepsala i na jeho zdraví – prodělal velmi vážný zápal plic.
K projektování se mohl Alois Staňa vrátit až ve druhé polovině padesátých let, kdy represe ze strany komunistického režimu polevily. „Dělal projekty pro nějaké vodní stavby, ale ty projekty podepisoval a předkládal jeho nadřízený, který neměl ani maturitu,“ říká Jitka Stropková. Její otec zemřel v roce 1974 na infarkt ve věku pětašedesáti let.
Skorkovský měl „zakázanou Prahu“
Dalším důležitým mužem při budování opevnění byl stavitel Karel Skorkovský. „Pokud bychom se podívali na počet zakázek, které jednotlivé stavební firmy získaly na výstavbu opevnění, tak Karel Skorkovský jich získal nejvíc. Stavěl dvě významné tvrze a tři úseky těžkého opevnění,“ popisuje historik Martin Vaňourek.
Karel Skorkovský měl se železobetonovými stavbami bohaté zkušenosti také z civilního sektoru. Jen v Praze se podle svého příbuzného Petra podílel na stavbě Paláce Lucerna, Libeňského mostu, Veletržního paláce či památníku na Vítkově. Po roce 1948 ale komunistický režim jeho firmu znárodnil. Následovala tvrdá perzekuce, během které Skorkovský ani nesměl pobývat v hlavním městě. Zemřel v dubnu 1959 v bídě a zapomenutí.
Na jejich postoj jsme hrdí
Komunisté rádi hovořili o tom, že se Československo mělo v roce 1938 Mnichovskému diktátu bránit, protože mělo skvělé pevnosti. Jména stavitele Karla Skorkovského a projektanta Aloise Stani, kteří se na vybudování tohoto opevnění významnou měrou podíleli, ale vymazali z historie. Zásluh nebo alespoň rehabilitace se oni sami ani jejich potomci nedočkali dodnes.
„Mně jako synovi takhle významného otce je líto, že se na lidi tohoto typu zapomíná. Já sám jsem zjistil, jak byl otec významný až po změně systému,“ svěřil se syn Aloise Stani Ivan. „Pro mě to bylo obrovské zadostiučinění a radost, že náš otec byl takhle významný a takhle čestně se zachoval,“ přidala se Staňova dcera Jitka.
A zapomenout nechtějí ani potomci Karla Skorkovského. „Jezdím s kamarádem po archivech, příbuzných a tak dále a snažím se o té firmě co nejvíc dozvědět. Když to dobře dopadne, tak se třeba společně pokusíme napsat o tom i nějakou knihu,“ plánuje Petr Skorkovský.
