Praha - Zvláštní pracovní jednotky, nazvané Pomocné technické prapory (PTP), zřídil po vzoru Rudé armády tehdejší ministr obrany Alexej Čepička v září 1950. Navázal tím na svou kariéru na ministerstvu spravedlnosti, kde se jako ministr spravedlnosti podílel na zřízení táborů nucených prací, kam režim umísťoval své skutečné i domnělé politické nepřátele. Přes šest stovek tehdejších „černých baronů“ se dnes sešlo na pražském Žofíně, kde si připomněli 54. výročí založení svazu PTP v roce 1968.
Pomocné technické prapory existovaly od jara 1950 do května 1954
Černých baronů mohlo být až 60 tisíc
Do technických praporů byli umísťováni jak nově odvedení politicky nespolehliví branci, tak jejich „kolegové“, kteří již na vojně nějaký čas byli. Odhady, kolik lidí vlastně těmito útvary během čtyř let prošlo, se liší. Nejčastěji se uvádí číslo 40 tisíc, ale výjimkou není ani odhad 60 tisíc branců. Pobyt u technických praporů pak zaplatilo svými životy na 400 mužů.
Černé výložky, díky nimž získali „černí baroni“ svou přezdívku, oblékalo stále více mužů. Mezi politicky nespolehlivé odvedence byli zařazováni i lidé s kriminální minulostí a také mladí muži, kteří nemohli absolvovat normální vojnu ze zdravotních důvodů. Častými adepty PTP se stávali Romové, neodsunutí Němci a Maďaři. Do technických praporů rukovali obvykle i studenti, kteří v únoru 1948 protestovali v Praze proti komunistickému puči. Z 80% tvořila PTP tehdejší nežádoucí inteligence včetně věřících.
Služba v PTP spočívala v tvrdé a namáhavé fyzické práci, obvykle na stavbách silnic, železnic, letišť, ale i bytových domů nebo nemocnic. Památníkem jejich práce může být například Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích či nedaleké sídliště Petřiny. Nezanedbatelná část „pétépáků“ prožila svou vojnu v dolech, kde často museli překračovat denní normy o 30 i více procent. PTP se tak pro režim staly vítaným zdrojem levné pracovní síly a ekvivalentem převýchovných pracovních táborů. Hlavními technikami přitom byly ponižování a šikana.
Na podzim roku 1951 vládnoucí moc vytvořila novou metodu, jak se pomocí armády zbavit i starších, politicky nespolehlivých osob. Tou byl rozkaz ministra Čepičky, který nařídil povolání „politicky závadných osob a osob štítících se práce“ ve věku 17 až 60 let bez ohledu na jejich branný poměr na výjimečné cvičení, které se mělo konat „na dobu neurčitou“.
Pomocné technické prapory existovaly až do května 1954, kdy je nahradily jednotky nazvané pouze Technické prapory. Do nich byli znovu zařazováni politicky nespolehliví, ale i branci, kteří by nikdy nemohli být odvedeni k bojovým útvarům, například lidé s těžšími nemocemi trvalého rázu. Po krátkém výcviku ve střelbě ze vzduchovky pracovali při výstavbě kasáren. Po práci konali službu se zbraní.
Rehabilitace se dočkali až po roce 1989
Bývalí příslušníci PTP se poprvé sešli v roce 1968 a na své další veřejné setkání museli čekat až do února 1990. O odškodnění mohli poprvé zažádat až po roce 1989 na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích. V případě úmrtí stát pozůstalým vyplatil 100 tisíc korun. Další možnost odškodnění od státu se lidem nasazeným v komunistických vojenských táborech a členům PTP otevřela v letech 2001 až 2003. Za každý měsíc v táboře dostali 625 českých korun, pokud v něm byli déle než rok.
