Praha – V areálu pražského Posádkového velitelství je nová dominanta – busta hrdiny protinacistického i protikomunistického odboje generála Tomáše Sedláčka. Přes 840 tisíc korun na bronzovou sochu sehnali sami vojáci veřejnou sbírkou. Sedláček zemřel před dvěma lety a byl vůbec první osobností, která dostala Cenu paměti národa.
Pocta generálu Sedláčkovi – bronzová busta na mrákotínské žule
Bustu s baretem ve vojenské uniformě vytvořil student Akademie výtvarných umění Petr Lacina. Letos v létě ji odlili z bronzu ve Staré Huti u Dobříše. Busta stojí na podstavci z mrákotínské žuly. Ze stejného materiálu jsou i obelisky na Pražském hradě. „Symbolizuje to sepětí všech hrdinů a všech důležitých občanů, kteří dokázali pro tuto zemi něco vytvořit,“ uvedl akademický sochař a autor pomníku Petr Siegel.
GALERIE
videogallery_473325
Generál Sedláček byl nepřítel nacistů i komunistů. Bojoval během druhé světové války na západní i východní frontě. Po komunistickém puči se stal nepohodlným a za velezradu si odseděl 10 let. „Pokud je někdo takovýmto hrdinou, tak je jedno, jestli jde proti totalitě hnědé nebo rudé, měli z něj strach,“ podotkl ředitel ministerského odboru válečných veteránů Eduard Stehlík.
Tomáš Sedláček (8. ledna 1918 – 27. srpna 2012)
Sedláček se narodil ve Vídni v rodině důstojníka rakouské armády. Po pádu Rakouska-Uherska se rodina přestěhovala zpět do Čech. Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v roce 1938 jako jeden z nejlepších. Po okupaci a rozpuštění československé armády krátce působil na Okresním úřadu v Jilemnici a počátkem roku 1940 se rozhodl k odchodu do zahraničí. Takzvanou balkánskou cestou se v květnu téhož roku dostal k československé zahraniční armádě ve Francii.
Po porážce Francie nacistickým Německem odešel do Anglie, kde až do léta 1944 sloužil u dělostřeleckých jednotek československé a britské armády. Poté byl převelen do Sovětského svazu. Jako náčelník štábu dělostřelectva druhé československé samostatné paradesantní brigády se zúčastnil bojů na Dukle. Dne 7. října 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Poslední válečnou zimu prožil ve slovenských horách.
Po válce byl zatčen v souvislosti s vykonstruovanou protistátní skupinou Irena. V létě 1952 jej soud poslal do vězení na doživotí. Jako vězeň prošel několika věznicemi, od roku 1953 až do propuštění v květnu 1960 byl vězněn v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku. Po propuštění pracoval jako dělník a později jako projektant. V roce 1973 odešel do důchodu.
Po roce 1989 byl plně rehabilitován a postupně povýšen až do hodnosti armádního generála ve výslužbě. Podílel se na rehabilitaci dalších vojáků. Byl také prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské a posléze i jejím čestným předsedou. Za zásluhy mu byly mimo jiné uděleny státní vyznamenání Řád Milana Rastislava Štefánika a Řád Tomáše Garrigua Masaryka.