Praha – Hrdina, vlastenec a demokrat, a především pak dobrý člověk. Tak na Heliodora Píku vzpomínali lidé, kteří měli možnost se s ním osobně setkat dříve, než jej před 65 lety, 21. června 1949 časně ráno, oběsili. Poslední noc strávil generál se svým synem, jeho ženou a svým obhájcem. Požádal syna, aby otevřel láhev šampaňského, klidně připil na lepší osud Československé republiky. Po přečtení rozsudku řekl: „Má-li moje smrt vykoupit sjednocení národa, umírám rád.“… K trestu smrti jej odsoudil vojenský tribunál na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže a vlastizrady.
Vzdělání i schopnosti Píku předurčily do vysokých kruhů
Heliodor Píka patřil k nejvzdělanějším důstojníkům prvorepublikové armády. Manželka Marie ani děti si jej ale nikdy dostatečně neužily – neustále byl totiž pryč. „Strávil jsem s ním asi dvanáct roků. Přitom ty první léta jako děcko, to si toho málo pamatuji,“ vzpomíná v dokumentu Můj otec generál jeho syn Milan. Za jeho absenci mohla především náročná práce. „Svým nadáním a schopnostmi byl předurčen k vysokým postavením,“ dodává Jana Horáková, správkyně Píkovy pozůstalosti.
Před druhou světovou válkou Píka působil v Rumunsku, kde se s ním setkal ještě jako mladý chlapec František Kaplan, později příslušník československé jednotky ve Velké Británii. Od první chvíle, co ho spatřil, mu bylo jasné, že Píka je velká osobnost. „Když přecházel z úřadu na velvyslanectví, tak ho bylo dřív slyšet než vidět, protože měl tolik medailí a vyznamenání,“ poznamenal.
Po působení na Balkáně byl Píka v roce 1941 ještě před napadením Sovětského svazu Hitlerem odeslán do Moskvy a pověřen úkolem připravovat zde vznik československých vojenských jednotek. Ty poslouchaly rozkazy exilové vlády z Londýna. „Píka celý svůj život zasvětil československému odboji a byl prvním mužem, který ho na východě kompletně organizoval,“ podotýká historik Antonín Benčík.
Když se po válce celá rodina sešla v Praze, neměli Píkovi vůbec žádný majetek. „Oba dva se snažili nadřadit zájmy celku nad svůj osobní prospěch,“ zdůraznila Horáková. Jako všichni ostatní i oni byli v této době naplnění optimismem. „Byly to dny plné naděje a euforie. Všechno jsme si malovali, jak to bude pěkné po skončení vojny. Ani ve snu nás nenapadlo, co nás čeká za dva tři roky,“ dodal Milan Píka.
Již během války se ale stal Heliodor Píka trnem v oku budoucím mocným. „Znal příliš mnoho lidí, kteří měli významná postavení, která získali buď po roce 1945, nebo zejména po roce 1948. Jednou z těch osob byl i bývalý velvyslanec v Sovětském svazu Zdeněk Fierlinger,“ upozornil vojenský historik Jaroslav Lánik.
Heliodor Píka záhy začal být sledován. Od roku 1946 mu byly odposlouchávány služební i soukromé hovory, prohlížena kancelář a kontrolována korespondence, čehož si byl ovšem velmi dobře vědom. „Řekl mi, když jsem se ho ptal, jak se to bude vyvíjet, že to nebude lehké, ale že jeho oběsí na nejbližší lucerně. Tenkrát jsem to bral jako vtip. Slova se ale naplnila a ani ne za rok k tomu došlo,“ vzpomíná Milan Píka.
Podívejte se na dokument: Můj otec generál - Milan Píka nebo na Historický magazín: Karel Lukas — Heliodor Píka, případně na Reportéry ČT, kde na Heliodora Píku vzpomíná Greta Koutná. Důstojníkům po roce 1948 se věnovala i Historie.cs - Trest za odvahu.
„Moták od otce byl pro mě povzbuzením pro můj další život“
Jeho otec byl v roce 1948 zatčen a odvezen do plzeňské věznice na Borech, kde následně strávil několik měsíců i sám Milan. Měli možnost vidět se a podpořit navzájem, tak jak to ve věznicích bylo možné – vzkazy, motáky, signály, kterým rozuměli jen oni sami. „Povzbuzení pro můj další život byl jeden z motáků, který mi otec poslal z této cely, kde mi děkuje za morální podporu po tom strašném duševním utrpení,“ vzpomíná Milan Píka.
Díky válečnému pobytu v Rusku měl Píka jasné povědomí o Stalinském režimu, a proto byl komunistům nepohodlný. Jako šéf československé vojenské mise v Moskvě měl dokonale zmapované sovětské koncentrační tábory a hlavně nelidské poměry, které v nich panovaly. Podle historiků tedy Píka věděl příliš mnoho a komunisté se ho potřebovali zbavit. Pro údajnou špionáž byl nakonec ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti za vlastizradu. Popraven byl v noci na 21. června 1949.
- Vzpomínka Milana Píky: „Odvedli nás v trestnici do jakési kanceláře, kde jsme viděli otce psát poslední listy na rozloučenou. Společně s manželkou jsme se nedovedli ubránit dojetí. On byl naopak klidný, vyrovnaný, mužný. Hovořil s vážným úsměvem hlavně o nás. Bál se o nás. Omlouval se nám, že se nám málo věnoval, že nás zanedbával. Nakonec mi ve vzpomínkách nezůstal jako lidská bytost, ale jako něco vyššího, co odchází a nám dává požehnání. Potom se vzdálil dopsat dopisy své ženě, příbuzným a přátelům. Pak odešel, ve dveřích se ještě otočil a s úsměvem nám pokynul rukou. To bylo naposled, co jsem ho viděl živého. Chvíli potom, když jsme dorazili k vozidlu, které nás tam dovezlo, zazněl umíráček. Bylo chvíli po šesté hodině a my jsme věděli, že už není mezi námi.“
Syn Milan byl obviněn z toho, že se pokouší zorganizovat únos otce a jeho transport do zahraničí. „Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, musel ale opustit Prahu. Odešel tedy do Bratislavy, odkud pocházela jeho žena,“ podotkla Horáková. Údajně ho komunisté nezavraždili jen proto, že si v té době chtěli ještě zachovat svou tvář a nepřáli si, aby si o nich lidé mysleli, že se mstí na dětech.
Jana Horáková, správkyně Píkovy pozůstalosti
„Byl přesvědčen o své nevinně. Byl to nesmírně čistý člověk, který zasvětil život své vlasti a za ni byl ochoten svůj život položit.“
Jeho syn se pak celý svůj život snažil splnit slib, který svému otci dal – že se pokusí očistit jeho jméno, což se mu v roce 1968 skutečně podařilo. Režim ale nikdy neuznal jeho zásluhy. Až v roce 1991 ho za boj za osvobození vlasti vyznamenal prezident Václav Havel. Posmrtně mu udělil Řád Milana Rastislava Štefánika.
Historik Antonín Benčík
„Myslím, že Píka pro mě byl, ať to zní jako fráze nebo ne, veliký člověk, lidumil, vlastenec, diplomat a voják. A jeho místo v historii je už natrvalo zapsáno.“
